Včelařství v celém světě, a v Evropě zvlášť, se potýká s vážnými problémy … a protože záruku opylení rostlin skýtá jen dostatečný počet včel … je nutné neprodleně reagovat na zdravotní krizi včel vhodnými a účinnými prostředky.“
Alarmující text rezoluce Evropského parlamentu T6-0579 z roku 2008 popisuje to, o čem se hovoří a píše jako o „opylovací krizi“. Její „scénář“ je celkem jednoduchý. Vlivem globálně se zhoršujícího životního prostředí celosvětově ubývá včel. Hrozí, že nebudou stačit na opylení zemědělských plodin, načež výnosy drasticky poklesnou a beztak napjatá situace na světovém trhu s potravinami se ještě dál vyhrotí.
Kanadský biolog Lawrence Harder a jeho argentinský kolega Marcelo Aizen nabízejí na stránkách předního vědeckého časopisu Current Biology poněkud jiný pohled. Podle nich je „opylovací krize“ pouhým mýtem. Včel neubývá, ale naopak přibývá. A pokud někde došlo k jejich úbytku, nemělo to na svědomí zhoršené životní prostředí, nýbrž politické a ekonomické vření.
Čísla z databází Organizace pro zemědělství a výživu jasně dokazují, že za posledních padesát let na světě počet včelstev vzrostl o 45 procent. Výjimku tvoří jen Spojené státy a některé evropské země, kde včel skutečně ubývá. Tento propad je ale více než kompenzován rychlým nárůstem počtu včelstev ve zbytku světa. „Včelí krize“ je tedy lokální záležitost a my ji prohlašujeme za globální jen proto, že nám pojem „svět“ poněkud sebestředně splývá s tím, co vidíme ve svém nejbližším okolí.
Ke skutečnému a prokazatelnému globálnímu úbytku včel už došlo mezi rokem 1991 a 1996, kdy ovšem nikdo na poplach nebil. Ani tehdy však nesrážely světové stavy včelstev choroby nebo zhoršené životní prostředí. Jejich úbytek byl důsledkem rozpadu sovětského bloku. Obyvatelům východní Evropy se tehdy nabídly zábavnější koníčky, než je chov včel. A těm, kteří lákadlům nově nastoleného kapitalismu odolali, se zas včelaření přestávalo vyplácet.
Mohl by zmiňovaný nárůst počtu včelstev ukazovat na to, že zemědělci už dnes pociťují nedostatek tohoto blanokřídlého hmyzu při opylování plodin? Podle Hardera a Aizena je hlavním motorem světového rozvoje včelařství poptávka po medu, jehož produkce za poslední půlstoletí stoupla na dvojnásobek. Celková spotřeba medu tak kopíruje vzestup počtu obyvatel. Med mlsá lidstvo stále stejně, jen je těch jazýčků lačných sladké včelí pochoutky stále víc.
Globální nárůst v počtu včelstev ale paradoxně neskýtá záruku, že se „opylovací krize“ nakonec skutečně nedostaví. Zemědělské plodiny jsou na opylení včelami a dalším hmyzem různě náročné. Většina se bez hmyzích opylovačů obejde, protože se samosprašně obslouží vlastním pylem nebo pylem, který roznáší vítr. A právě s úrodou těchto plodin stojí a padá výživa většiny obyvatel Země. Za poslední půlstoletí stoupla jejich sklizeň na dvojnásobek a kopíruje tak zvyšování počtu lidí na naší planetě.
Na hmyzích opylovačích, a tedy i na včelách závisí úroda jen některých „luxusních“ plodin, jako jsou slivoně, mandloně, maliníky, ostružiníky nebo třešně, případně exotické mangovníky, kvajávy, juvie rodící ořechy para či ledvinovníky s úrodou ořechů kešu. Jejich sklizeň za posledních padesát let stoupla mnohonásobně. I to souvisí s pádem železné opony, která otevřela tomuto ovoci cestu na regály supermarketů, jež ve východní Evropě i v Číně rostly v 90. letech jako houby po dešti.
Harder a Aizen vidí v dramaticky rostoucí spotřebě plodů z rostlin opylovaných hmyzem časovanou bombu. Sady a plantáže se zvětšují tak rychle, že tomu vzestup v počtu včelstev poháněný spotřebou medu nestačí. Zatím zřejmě „zaskakují“ za chybějící včely medonosné ty druhy včel, jež žijí volně v přírodě. To však nevydrží věčně. Zvětšováním sadů a plantáží si jejich vlastníci pod sebou podřezávají větev. Zabíráním nové půdy ničí prostředí, v němž „divoké“ včely žijí, což znamená, že plodiny závislé na hmyzu nebudou mít nakonec dost opylovačů a jejich výnosy klesnou. V důsledku toho stoupnou ceny plodů a vidina zisku ponoukne zemědělce k dalšímu rozšiřování plantáží a sadů. Včel nakonec nemusí být dost a může se dostavit skutečná „opylovací krize“.
Ta však nebude výsledkem zhoršeného životního prostředí. Vyvolá ji lidská honba za luxusním ovocem a za zisky z jeho prodeje.
***
VŠECHNO JE JINAK
K úbytku včelstev, před kterým varuje Evropský parlament, došlo už před deseti lety a byl pouze lokální. Obyvatelům východní Evropy se například po pádu železné opony nabídly zábavnější koníčky než chov medonosného hmyzu. A těm, kteří lákadlům nového kapitalismu odolali, se zas včelaření přestávalo vyplácet.
O autorovi| Jaroslav Petr, biolog
