Odborná sekce Ústředního výboru KSČM se minulý týden rozlítila nad stavem výuky dějin 20. století v českých školách. „Protestujeme proti účelovým zásahům politických subjektů do vzdělávání našich dětí a mládeže, které se na základě polopravd a lží snaží ovlivnit novodobý výklad historie,“ píše se ve stranickém dokumentu. Komunistům vadí mj. besedy s bývalými politickými vězni, které ve školách pomáhají organizovat některé neziskové organizace.
Podle současných vzdělávacích dokumentů patří dějiny 20. století v rámci hodin dějepisu k naprostým prioritám. Probíhající kurikulární reforma klade velký důraz na změnu přístupu k výuce a pluralitu metod. Žákyně a žáci by se ve škole měli atraktivní formou dozvědět něco užitečného, co jim pomůže zorientovat se, tvořit si hodnoty, samostatně myslet. Realita se samozřejmě mnohdy liší, ale trend je jednoznačný. Setkání s pamětníky historických událostí je přitom jedním z nejefektivnějších způsobů, jak dětem a mladým lidem přiblížit na první pohled možná odtažitou, ale zároveň nesmírně důležitou látku. Netvrdím, že pedagog nemůže připravit zajímavý výklad období vlády jedné strany bez živého politického vězně. Zároveň ale nevidím důvod, proč školy v tomto směru omezovat.
Svým způsobem komunisty chápu. Nechci si hrát na znalce jejich ideologie, ale marxistické pojetí historického determinismu mnohé komunisty odjakživa naplňovalo pocitem výlučnosti. Vědomí, že jen oni vědí, jak se budou kolesa dějin otáčet a co přijde v další historické epoše - jak úžasné intelektuální opium! Po pádu sovětského bloku už to sice není tak dobrý trip, ale pořád je na co vzpomínat. Budoucnost jim vzali (nevím kdo, možná kolesa dějin), tak aspoň minulost ať je jejich, že. Jenže ona je bohužel všech a nejvíc možná těch, kteří v padesátých letech na vlastní kůži poznali, co je psí život (v tom lepším případě).
O autorovi| Ondřej Liška, ministr školství, mládeže a tělovýchovy
