Počátkem tohoto týdne proběhla v českém Senátu konference Svědomí Evropy a komunismus, kde mimo jiné i z řad zahraničních europoslanců zaznělo, že byl komunismus srovnatelný s fašismem. Mohl se na ní člověk zasmát? Mně se to podařilo, ale rozhodně to nebyl smích veselý, to když si po prvím dnu, definujícím nekonečné množství komunistických zločinů, jeden z řečníků postěžoval, jak je obtížné tyto zločiny dokazovat.
Ano, síla i slabost demokracie spočívá v respektování zákonů, v tom, že nemůže být odsouzen nikdo, komu není vina prokázána. To bývalí i dnešní komunisté vědí, a smějí se svým obětem do obličeje. Čas pracuje pro ně, svědci umírají a navíc, jako v případě České republiky, chybějí i nástroje, tedy legislativa, neboť v zemi, jež uznala právní kontinuitu, se utápíme v právní nemohoucnosti a neochotě k řešení.
Konference byla zaměřena na spoluzodpovědnost a svědomí celé Evropy.
Pokračování na straně 10
Komunisté se smějí svým...
Dokončení ze strany 1
Přesto to byla právě deziluze a frustrace z naší vlastní neschopnosti potrestat viníky komunistických zločinů, která do jisté míry atmosféře v sále dominovala.
Jak připomněl Joachim Gauck, bývalý vládní zmocněnec Úřadu pro dokumentaci záznamů Stasi, potrestání zločinů se neděje ze msty, tedy primárně s ohledem na viníky, ale s ohledem na oběti, které touží po spravedlnosti a katarzi, což se vlastně týká celé společnosti. Bez pocitu, že se společnost se zločinnou minulostí vyrovnala, nemůže plnohodnotně fungovat v přítomnosti, je oslabena důvěra v její demokratický, morální a právní charakter.
I možnosti Ústavu pro studium totalitních režimů vedeného Pavlem Žáčkem se v konfrontaci s Ústavem paměti národa ve Varšavě či úřadem německým zdají být poněkud limitované, což může být jedním z motivů, že se pod záštitou Alexandra Vondry rozhodl vzdělávací výbor Senátu PČR tuto mezinárodní konferenci uspořádat.
Jedna z pořadatelek konference, europoslankyně Jana Hybášková, a senátor Martin Mejstřík ostatně tezi o tom, že se zločiny komunismu musejí řešit na celoevropské úrovni, neúnavně opakovali: Komunismus je společným dědictvím Evropy, stejně jako fašismus a nacismus. Dokud Evropa nepřijme tento fakt společné minulosti a nevyvodí z ní společnou odpovědnost, nebude jednotná.
Že impulz k přenesení vědomí zodpovědnosti také do klasických západoevropských demokracií vychází z postkomunistické země, která si s vlastní minulostí umí poradit jen velmi částečně, se může jevit poněkud paradoxně, ale svou vnitřní logiku to bezesporu má.
Otazník i vykřičník Přínos konference vidím i v tom, že vyvrátila pro jedny účelovou a pro druhé pohodlnou tezi, že zájem o komunistickou minulost v postkomunistických zemích slábne. Opak je pravda: zájem o svazky vedené na občany tajnými policiemi postkomunistických zemí vzrostl za poslední léta o stovky procent, historici, studenti, publicisté navštěvují archivy stále častěji, aby pochopili systém moci a dopátrali se, kteří lidé byli za zločiny zodpovědní.
Samozřejmě nejvíce skeptických hlasů se ozývalo v kuloárech a týkaly se obecné politické nevůle komunistickou minulost osvětlovat a řešit, především proto, že řada bývalých komunistů v politice a především v ekonomické oblasti působí a nechce ohrozit vlastní zájmy. Připojímeli k tomu tezi o ekonomickém pragmatismu zemí západní Evropy, kterým je takříkajíc jedno, jaký kádrový profil mají obchodní partneři, dostáváme se téměř do slepé uličky.
Jenže právě třeba zmíněná konference dokazuje, že tomu tak úplně není. Kupříkladu Zbigniew Brzezinski, který konferenci podpořil, říká: „Historická paměť není voláním po pomstě, ale je připomínkou, že v politice je často třeba činit transcendentální morální a politická rozhodnutí.“
Zdá se, že právě v tuto chvíli jsme u jádra problému: Celá Evropa si musí položit otázku, jestli její identitu nezakládá přece jen něco jiného než ekonomický růst, ale také zmíněné transcendentní hodnoty, z nichž se ostatně respekt k lidským právům a soukromému vlastnictví odvozuje.
A navíc: komunismus zdaleka není mrtev. Nejenže stále existují komunistické země, jako je Čína, Kuba, Severní Korea atd., ale dle svědectví jedné ruské novinářky je samo Rusko stále pro celý svět, právě kvůli nevyřešené minulosti, obrovskou hrozbou.
Výstupem z konference je tzv. Pražská deklarace, která se obrací na všechny instituce a vlády Evropy. Jedním z požadavků je zřízení celoevropského Ústavu paměti a svědomí, pamětníku obětí komunismu nebo ustavení 23. srpna coby dne památky obětí nacismu a komunismu. Otazník i vykřičník vystřelený z Prahy do všech zemí Evropy lze rozhodně považovat za mužný čin a jen se modlím, aby z nich nezbyly tři tečky.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Tomáš Vystrčil, publicista
