Také uvnitř Státní bezpečnosti mělo pražské jaro své stoupence. Náčelník pražské StB Bohumír Molnár k nim ale nepatřil. Naopak se sovětskou státní bezpečností (KGB) vpád cizích vojsk připravoval. Pomáhal mu v tom i náměstek ministra vnitra Viliam Šalgovič a během pražského jara odvolaný náměstek ministra vnitra Jaroslav Klíma.
Molnár tak obcházel jak svého přímého šéfa, náčelníka krajské správy SNB Praha Josefa Karase, tak reformního ministra vnitra Josefa Pavla. Podrobnosti uvádí historik Pavel Žáček ve své publikaci Komunisté nezvedají prst, nýbrž pěst.
Půl hodiny před půlnocí Molnár vyhlásil stoprocentní pohotovost. Do budovy krajské správy SNB v pražské Bartolomějské ulici za ním brzy dorazili důstojníci KGB. Jejich společným úkolem bylo obsadit televizní věž na Petříně, znemožnit mezinárodní telefonní hovory a umlčet rozhlas po drátě.
Necelou desítku příliš nespolehlivých estébáků nechal Molnár hned po jejich příchodu do služby zavřít do předem připravené místnosti. Propuštěni byli 21. srpna večer, potom měli zůstat doma „až do vysvětlení jejich případu“. Zastánci pražského jara v řadách státní policie se chopili aktivity teprve 21. srpna odpoledne. Na zasedání celoútvarového výboru KSČ odsoudili vojenské obsazení ČSSR.
Pomáhal okupantům Přesto druhý den okupace Molnár dál organizoval pomoc sovětským složkám. Cílem bylo odhalit, odkud „ilegálně“ vysílá rozhlas a televize, hledat tiskárny a sledovat lidi.
Celoútvarový výbor KSČ se od jeho aktivit veřejně distancoval. Molnár se později stal náčelníkem správy kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky. V září 1968 se vyjádřil: „Označení z kolaborace je urážkou. Mé svědomí zůstává před národem a před stranou čisté. Komunisté, když hrozí nebezpečí, nikdy nemají zvedat prst, nýbrž pěst.“
