Pochopitelně, že geniální „Shift Bicycle“, který nedávno vyhrál hlavní cenu na festivalu Cyklodesignu v Tchaj-peji (navrhl ho Matt Grossman, kdybyste si to chtěli vygooglovat), se začne vyrábět, až budou moje děti velké. Má vzadu dvě kola šikmo rozkročená proti sobě, takže zezačátku drží balanc jako tříkolka, jak však překonáte úvodní nejistotu, začnete se rozjíždět rychleji a rychleji, začnou se kola rovnat podélně a najednou - jakoby nic - se řítíte ulicí jako velcí, bez trapných postranních koleček, bez otce za zády funícího strachy, že vás přivede domů s vyraženým zubem a nenávistí k cyklistice. Proč něco tak jednoduše geniálního nevymysleli VČAS? A proč zrovna já musím žít v dobách, kdy se všechny skvělé nápady, které by mohly změnit můj život k lepšímu - aktuálně například toaster, který dokáže vypéci na topinku ručně napsaný vzkaz, takže můžete i to nejnepříjemnější sdělení doslova překrýt vrstvou medu, elektrická motorka Yamaha Deus Ex Machina, již si na sebe oblečete jako oblek a zaparkujete kdekoli (doufám, že ji budou mít i v XL) a budík Tyrant, který když ho nezamáčknete do tří minut, zavolá vaší matce a stěžuje si na vás (obzvlášť geniální!) - jsou jenom koncepty, které budou ke koupi bůhvíkdy. Pravděpodobně v době, kdy mě ani máti neprobudí.
Opravdu nevím, proč nás dnes a denně bombardují zprávami o tom, že někdo někde na světě vymyslel něco skvělého, co přijde v době, kdy nás to už nebude zajímat (ta dětská tříkolka zkombinovaná se sekačkou na trávu bude pro naši rodinu už za dva roky úplně passé, mechanické nohy, které si nasadíte na ruce, když někam opravdu hodně spěcháte, se začnou vyrábět nejdřív v roce, kdy půjdu do důchodu, takže nebude-li další penzijní reforma, nebudou mi k ničemu!). Jako by to bylo pravidlo. Jen občas se vyskytne výjimka (podprsenky ze svítící tkaniny, které před pár lety opanovaly rubriku „Zajímavosti“ našich deníků, jsou ke koupi už teď, takže pokud chcete spodní prádlo, které musíte dobíjet a nesmíte přehnout, máte konečně šanci), ale obvykle pokud se kýžený předmět vůbec po létech čekání objeví, přináší trpké zklamání. Nedávno se na trhu konečně objevil popelník s digestoří, volal mi to kamarád, který tento vynález stejně jako já objevil v Tržišti zajímavostí Mladého světa. „Kurník, zrovna teď, když všichni přestávaj’ kouřit?!“ To v nás opravdu chtějí vyvolávat pocity zmaru? Proč nemocným s devíti lety života před sebou dnes vypráví o lécích, které budou dotestovány za deset let? Není naopak lepší ty, kdo už se vzdali naděje, překvapit injekcí nového preparátu?
Ptal jsem se na to našeho doktora a on říkal, že je to úplně obráceně, že naopak vzdálený cíl dává mnohým sílu žít, aby se dočkali, že slib lepších zítřků probouzí touhu přežít dnešek, že to takhle funguje už od nepaměti a není důvod to měnit. A copak prý to necítím? Dobře, představa toho, že první cyklojízdu bez zranění zvládnou aspoň mí vnuci, je poměrně příjemná. Ale jestli si někdo z nich koupí ten tyranský budík a naprogramuje tam moje číslo, tak mu tu budoucnost omlátím o hlavu.
Mechanické nohy, které si nasadíte na ruce, když někam opravdu hodně spěcháte, se začnou vyrábět nejdřív v roce, kdy půjdu do důchodu
