Především výkon mladého pianisty Lukáše Vondráčka pozdvihl první abonentní koncert 112. sezony České filharmonie. Nicméně orchestr velmi energicky držel krok a pod vedením Lawrence Fostera předvedl precizní, soustředěný výkon.
Přehnanou atraktivitou programu první abonentní koncert 112. sezony České filharmonie koncert věru netrpěl - slyšet dvě Schumannovy symfonie v jednom večeru je tak akorát. Koncert s obdobným programem (dvakrát Schumann plus Lisztův klavírní koncert) čeká abonenty ještě 17. dubna, kdy se natáčení kompletu Schumannových symfonií pod taktovkou Lawrence Fostera uzavře. Dramaturgii dnes zkrátka ovlivňují jiné faktory než dřív, a když je příležitost pořídit živou nahrávku, je třeba jí využít.
Ostatně vzhledem k současné situaci v nahrávacím průmyslu už studiové orchestrální nebo operní nahrávky vznikají jen ojediněle, jestli vůbec.
Čtvrtečnímu provedení nelze po hráčské stránce nic vytknout. Energickému gestu dirigenta odpovídala vitální reakce hudebníků. Je už věcí dirigenta, zda z živelně hustého orchestrálního přediva dokáže posluchači ozřejmit smysl kompozice. Tak vysoko asi Lawrence Foster nemířil, spokojil se s precizním provedením not.
Orchestr si dobře poradil se záludnostmi doprovodu Lisztova koncertu, které spočívají hlavně ve změnách tempa. Sólista Lukáš Vondráček, někdejší zázračné dítě a protežé Vladimira Ashkenazyho, očividně dozrál v umělce, jehož projev je natolik svébytný, že nemá mezi českými vrstevníky obdoby.
Part s virtuózními excesy, jako jsou oktávové běhy v obou rukách, akordické trylky, náročné skoky atd., provedl bez slyšitelných překlepů a s neutuchající vervou, která jako by si říkala o ještě těžší „nálož“. Díky své fyziognomii je schopen z nástroje dostat bez viditelné námahy mohutný zvuk. Jakkoli lze s jeho pojetím polemizovat, je to hra, na níž je znát nejen ohromující pódiová zkušenost, ale i zralost a pevný názor, což jsou charakteristiky stále vzácné.
