Dirigent zvedl taktovku. Šum v publiku ustal a sálem zazněly první tóny koncertu. Po kratičkém úvodu pozvedl sólista housle a suverénně nasadil. Samuel Goldman se na něj zadíval. Napadlo ho, že všichni koncertní umělci si jsou tak trochu podobní. Jako by hudba vymodelovala jejich vizáž do jakési univerzální podoby cherubínů. Pak jeho oči zabloudily k pozlaceným štukům lóží, sklouzly po souhvězdí velkolepých lustrů a ulpěly na postavách karyatid, podpírajících celou tu secesní nádheru. Mimoděk si pomyslel, že vnímat hudbu v takovém prostředí je přepych. Samuel nepotřeboval program, aby poznal, že hrají Mendelssohnův houslový koncert. Před válkou právě s ním sklízel jako koncertní mistr řadu úspěchů. Zaposlouchal se do virtuózní kadence, kterou houslista zvládl s bezvadným frázováním a intonací. Pak se smyčce začaly pohybovat jako v němém filmu. Na mysl mu vytanul obraz, dosud čerstvý a živý jako nezhojená rána.
„No tak, Žide, ukaž, co umíš,“ uvítal ho s pitvorným úsměvem velitel tábora. Rozvalený v hlubokém křesle, nohu přes nohu v nablýskaných holínkách, pohrával si s pistolí. Pěstěná vypasená tvář se nepřestávala zvrhle usmívat. Pase po krvi, napadlo Samuela. Housle už měl pečlivě naladěné, pan šturmbanfýrer si na čistotu ladění prý potrpí. Proč jen jsem neemigroval, blesklo mu hlavou. Všechno už měl vyřízené, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Nechtěl se ponížit útěkem před těmi paranoiky. Věřil, že lepší část světa to tak nemůže nechat. Nevěděl, že všechno nezadržitelně spělo k situaci, v níž se teď nacházel. Nejdřív zbavení profesury. Pak vyhazov od prvního pultu filharmonie. Davidova hvězda na kabátě. A nakonec transport sem do lágru, s povoleným počtem kilogramů v kufru. A s houslemi, které si směl vzít s sebou. Velitel tábora, kde měl Samuel Goldman ukončit svůj život, byl milovník hudby.
Šturmbanfýrer Borman měl ovšem rád hudbu po svém způsobu. S oblibou si posílal pro některého z nových vězňů-hudebníků, aby mu velkomyslně dal šanci. Když byl v příjemném rozpoložení a uznal hudební výkon za dobrý, mohl darovat život. To se však nestávalo často. Jen málokterý kandidát vyšel z této ďábelské předehrávky živ. Samuel věděl, co ho čeká. Bude hrát o život. V té chvíli už měl všechno promyšleno. Zahraje první větu z Mendelssohna, i když je to sebevražedná opovážlivost. Hrát židovského skladatele musí, i když ho to bude stát život. Samuel byl klidný. Jeho strach ze smrti mu připadal téměř nicotný ve srovnání s náhlým sebeuvědoměním vnitřní svobody.
„Co zahraješ, Žide?“ uslyšel hlas šturmbanfýrera, špatně zastírajícího úskočnost zabijáka bodrostí. Když veliteli tábora vyjevil své přání, smrtihlavova předstíraná žoviálnost se rázem změnila v zuřivý úžas. „Hrej, Žide!“ řekl nakonec. Znělo to jako rozkaz i ortel. Samuel spustil. Poprvé za těch čtrnáct dnů, co byl v lágru, se dotkl strun. Hrál soustředěně a naplno, jako by byl před přeplněnou koncertní síní. I tady měl své publikum. Nebyl to smrtihlav za jeho zády, ale tisíce vězňů tam venku, pro které teď hrál. Naléhavost publika mu pomohla bezpečně zvládnout všechny virtuózní běhy, dvojhmaty i závěrečnou kadenci. Dohrál. Za jeho zády se rozhostilo zlověstné ticho. Teprve teď ucítil, jak mu po zádech stékají potůčky studeného potu. Pak ho vyděsilo cvaknutí spouště naprázdno. Byl to naštěstí jen jeden z Bormanových žertů, kterými se bavil, když byl ve zvlášť dobrém rozmaru. „Bravo, Žide,“ řekl Borman. Z jeho hlasu nebylo zřejmé, je-li to uznání, nebo pobavená ironie. Hra skončila. Byl propuštěn a přidělen k táborové kapele. Čas od času si ho vyzvedli z velitelství, aby jim svou hrou zpříjemnil večírky. Přežil.
Sálem se rozlehl bouřlivý potlesk. Sólista se začal uklánět a obřadně ukazoval k dirigentovi a orchestru. Samuel Goldman se protlačil nouzovým východem a rázem se ocitl uprostřed hluku ulice a světelných reklam. Jako v pohyblivém prospektu pulzovaly kaskády barevných světel, kolem proudily davy chodců a šuměly nablýskané limuzíny. Začínal noční život.
podle vyprávění Josefa Havelky napsal
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
