Je zvykem, že ceny lístků na koncert do velkých arén a stadionů bývají odstupňované podle exkluzivity: na sezení, na stání a stání u pódia. Ty u pódia bývají nejdražší – přímá konfrontace s kapelou, nachytaná trsátka, občas i podaná ruka vystřelí takový zážitek mezi ty nejlepší v životě.
V tzv. kotli, jak se říká prostoru před pódiem, to často vře. Čím větší rokenrol, tím víc potu a méně místa. Fanoušci se strkají, křičí, skákají, šťouchají se do žeber, mávají transparenty svých oblíbených skladeb, házejí na pódium spodní prádlo i dema své kapely; zkrátka skvěle se baví. Jistě, pro každého takový vrcholový sport v kotli není, ale s tím by například příznivci Visacího zámku nesouhlasili. Na koncertě zazní sbírka oblíbených hitů, pár průpovídek nebo vtípků, občas milé či nemilé překvapení, nadšený vřískot lidí nebo odzbrojující „singalong“ – píseň, kterou s kapelou odzpívá dvacet tisíc lidí. To je samozřejmě nejlepší zažít osobně, ale když jiná možnost není? Zvukové i obrazové záznamy z koncertů bývají příjemnou vzpomínkou nebo zcela novým zážitkem, ale vždycky by měly kapelu odkrýt v jiném světle než na studiových deskách. Měly by bavit a zachytit atmosféru, která je pro každý koncert jedinečná.
U2, jak je nikdo nikdy nezažije Právě zprostředkování atmosféry show rockových hvězd U2 si dal za úkol snímek U2 3D, uváděný i v pražském kině IMAX. „Jedná se o unikátní filmový zážitek, který divákům dokonale zprostředkuje atmosféru živého vystoupení nejslavnější skupiny současnosti,“ popisuje záznam z jihoamerické části turné Vertigo tisková zpráva. Pominemeli tu diskutabilní „nejslavnější skupinu“, pořád je to polopravda. Film atmosféru nezprostředkuje, nýbrž vytvoří.
Byl totiž natočen špičkovou technologií, která zachycuje obraz i zvuk trojrozměrně a umožňuje pak v kinech IMAX vytvořit iluzi skutečného prostoru. Což o to, zážitek je to působivý, ale se skutečným živým vystoupením nemá mnoho společného.
Že film spojuje minimálně čtyři odlišná vystoupení ve čtyřech různých zemích je bohužel běžná praxe, jíž využívá mnoho hudebníků. Že kapela odehrála deset písniček bez publika jen proto, aby si filmový štáb mohl natočit detaily, je však krok, který překračuje i tu nejbenevolentnější mez autenticity. Paradoxem je, že k němu došlo právě proto, abv bylo možné docílit co nejautentičtějšího pocitu.
Tiskové materiály film prezentují formulacemi jako „na vlastní kůži“, „realistický a osobní způsob“ či „vytváří v divácích pocit, že se ocitli přímo na stadionu“. Každý, kdo se na stadionu skutečně ocitl, přitom ví, že jde o diametrálně odlišný zážitek. Stát mezi desítkami tisíc zpocených lidí, slyšet muziku smísenou s hlasem davu a být rád, že na pódiu zahlédnu sem tam někoho z kapely, může být frustrující i opojné.
Ta poslední citovaná formulace však měla znít, že se diváci „ocitli přímo na pódiu“. Publikum filmu se může podívat Bonovi přímo do očí, sledovat Edgeovy prsty na hmatníku kytary, bavit se stoickým přístupem bubeníka Larryho. Což je to poslední, co se vám na skutečném koncertu U2 povede.
Iluzi skutečnosti narušuje i krystalicky čistý zvuk, který navíc podle potřeby uměle zesiluje a upozaďuje projevy davu posluchačů.
Film U2 3D je technicky perfektně provedená, intenzivní a pro fanoušky skupiny takříkajíc povinná podívaná. Jde však proti záměru tvůrců. Skutečný zážitek návštěvy koncertu nepřipomíná ani nenahrazuje. Jestli je v něčem realistická, pak v deziluzivním způsobu, jakým ukazuje Bonův stadionový populismus (promítání vlajek na velkoplošných panelech? plky o tom, jak moc mají Irové a Argentinci společného?) a jeho pokrytectví. Prý chtěl natočením filmu zprostředkovat zážitek z koncertu hlavně mladým lidem, kteří si nemohou dovolit koupit lístky. Tak proč je rovnou nezlevní?
The Clash bez kouře a potu U2 na počátku kariéry svým étosem navázali na odkaz londýnské punkrockové legendy The Clash, která mezi roky 1977–1985 vydala šest studiových desek. Některé z nich, například americká verze eponymního debutu nebo dvojalbum London Calling, patří mezi nejlepší nahrávky všech dob. Ještě za existence skupiny vznikl dokument Rude Boy Jacka Hazana a Davida Mingaye a soubor This is Video Clash. Další „rockumenty“ přišly až s novým tisíciletím: Westway to the World, další dokument Dona Lettse, vloni se na pulty dostaly zajímavé tituly The Clash: Up Close and Personal a Joe Strummer: The Future Is Unwritten režiséra Juliana Templa, autora mj. snímků o punkových Sex Pistols The Great Rock’n’roll Swindle a The Filth and the Fury.
V každém okamžiku, kdy se parta drzých floutků The Clash objeví na pódiu, atmosféra (ano – i v obývacím pokoji, kde si snímek pustíte) zhoustne, vzduch je najednou těžký, špinavý, plný cigaretového kouře a potu. Čím zaprášenější záznam, tím autentičtější obraz toho, jaké to na konci 70. let bylo.
O to větší zklamání se pak fanouškům naskytne, když si pořídí koncertní album The Clash: Live at Shea Stadium, jež právě vyšlo. Jedná se o zvukový záznam koncertu, kterým „otvírali“ newyorskou show pro The Who v roce 1982. Šestnáct skladeb, obrovské hity, desetitisíce lidí... a přesto je album „placaté“ a bez energie. Zvukař odvedl až příliš dobrou práci: deska působí sterilně, zvukově je paradoxně ještě čistší než například zmíněné London Calling. Je to obrovská škoda – k hitům Should I Stay Or Should I Go nebo Guns of Brixton by pomohlo slyšet trochu silnější odezvu od publika.
Ani první koncertní album The Clash From Here to Eternity (1999) není tak silné, především proto, že jde jako v případě U2 3D o kompilát několika koncertů a nedrží tak silně pohromadě. Na americkou kapelu Pearl Jam se čas od času sesype kritická poznámka, že jejich „filozofie koncertních záznamů“ je postavená na hlavu (Pearl Jam byli dříve zvyklí nahrávat každý jednotlivý koncert a CD pak za pár dolarů prodávat). Ale když pak slyšíte, jak jejich hit Better Man zpívá padesát tisíc lidí a následuje dvouminutový řev fanoušků, jste skutečnému koncertu přece jen blíž.
Pokud hledáte opravdový živák, portál youtube.com pravděpodobně nabídne mnohem autentičtější zážitek, i když bude natočený na mobilní telefon z padesáté řady. Další možností jsou takzvané bootlegy. Původně šlo o koncerty zaznamenané a distribuované bez vědomí muzikantů. Někdy mívaly překvapivě dobrou kvalitu – to když byly „stažené“ přímo z mixážního pultu. O autenticitě pak nebylo pochyb; například slavný záznam Live at Bond's Casino, který se dá najít na internetu, oba oficiální živáky The Clash spolehlivě zastiňuje. Praxi prodávání bootlegů hned po koncertu dnes vedle Pearl Jam přebírají i mnohé jiné kapely.
A co když chce člověk všechno dohromady: obraz i zvuk, autenticitu i kvalitu, syrovost i oficiální posvěcení? Pak musejí muzikanti spojit síly se skutečnými machry svého oboru.
Příkladem za všechny budiž mistr hudebních filmů Martin Scorsese. Jeho kariéra na tomto poli sahá od stříhání snímku Woodstock, který se považuje za jeden z nejlepších koncertních dokumentů všech dob, po letošní titul Rolling Stones. Tam, kde se jiní spoléhají výhradně na technická udělátka typu 3D kamery, tam Scorsese dostává diváka doprostřed dění tradiční filmařinou. Hlavně si však uvědomuje to nejdůležitější: záznam a živý zážitek jsou dvě zcela odlišné věci a jedna druhou nemůže suplovat.
***
Že kapela odehrála deset písniček bez publika jen proto, aby si filmový štáb mohl natočit detaily, je krok, který překračuje i tu nejbenevolentnější mez
