Tak já už opravdu nevím, co si počít. Všichni kamarádi a známí řeší úrovně snů, do nichž vstupují hrdinové filmu Počátek (Leonardo DiCaprio a pár dalších, jejichž jména si stejně nikdo z nich nepamatuje), internetové diskuse jsou plné debat o tom, co se děje v „Limbu“ a zda když člověk jde do Limba vědomě, je si toho v Limbu vědom, či nikoliv, a zda ta část, kde „házeli Fischera z baráku“ bylo Limbo či „normálně level 4 sen“. Kolega Roeper napíše, že Počátek je „jedním z nejlepších filmů 21. století“, kolega Fila zas, že to je „Matrix pro 21. století“ (ačkoliv moudře recenzi otevírá opatrnou zmínkou, že některé světové „nezpochybnitelné klasiky“ byly při své premiéře odmítány coby „efektní, ale prázdné, zdlouhavé a sebedůležité pseudofilozofování“), a já ho prospal. Mám pár věcí, které mohu uvést na svou obhajobu (zvláště to, že mě Počátek jako správná nezpochybnitelná klasika uspal svým prázdným, zdlouhavým a sebedůležitým pseudofilozofováním), ale co si mám teď počít? Poté, co se rozsvítilo v kině, jsem byl sice příjemně osvěžen, ale jediné, co o Počátku mohu říci, je, že kdykoli jsem párkrát ze spaní otevřel oči a zamžoural na plátno, padala tam dodávka z mostu. Mimochodem - stejný druh zážitku mám z další nezpochybnitelné klasiky, Tarkovského Stalkera. Rozdíl byl jen v tom, že tam zas furt někdo jezdil na drezíně.
Už dlouho je mi líto, že nedokážu s tím pravým entuziasmem naskakovat na vlny filmového nadšení. Po premiéře Matrixu jsem sledoval v mírném šoku, jak se to, co jsem považoval za chytře udělaný sci-fi film, cestou z kina v hlavách kamarádů mění v hluboké filozofické dílo, které je možné podrobovat soustavnému a dlouhodobému fenomenologickému zkoumání, které trvalo v případě některých jedinců i léta (a kterému došel dech až s premiérou druhého dílu), se Star Wars mám ještě daleko větší problém, protože ačkoliv k nim mám velmi pozitivní vztah, rozhodně přesně nevím, jaká dramata se odehrála mezi koncem třetí a začátkem čtvrté epizody (kromě toho, že se během té doby výrazně zhoršila kvalita filmového obrazu a účesy obyvatel Vzdálené galaxie dramaticky vyšly z módy), takže jsem v mnoha debatách naprosto diskvalifikován -zvláště poté, co se diskutujícím pokusím naznačit, že kdyby podobné myšlenkové úsilí věnovali Kantovi s Husserlem, mohli by třeba cítit i větší uspokojení a navíc by měli šanci získat akademické pocty. A to ještě nezmiňuji ani jeden z nejbizarnějších večerů mého života, během nějž mi jistý populární hudební recenzent pouštěl desky Beatles pozpátku.
Možná působím cynicky, ale to nebylo mým cílem. Je to hezký způsob trávení volného času (rozhodně lepší než odpovídání na anketní otázky na internetu; „Nosily byste umělé bradavky?“ právě na mě vyskočilo na iDNESu), vlastně svým způsobem hobby. A argumentovat, že posedlé hledání hlubokých myšlenek v amerických filmech za dvě stě milionů dolarů z člověka dělá nanejvýš tupana, který naskočil na marketingovou akci se sdělením „pozor, tento film je CHYTRÝ“. Že ať má režisér jakkoli silnou pozici, stejně každá stránka scénáře prošla skrutiniem posudků, každý jeho záměr byl zamlžen, protože to herci zahráli jinak, kameraman dal scéně jinou atmosféru, že filmy se obecně pro hluboká poselství nehodí, protože nad nimi nikdo nemá stoprocentní kontrolu. Je to stejně pitomé, jako přesvědčovat zahrádkáře, že jahody z toho jeho úhoru nikdy nebudou chutnat jako ty, co vyrostly v černozemi zalité sluncem. Jenže zahrádkáři mi ty svoje kyselosti aspoň necpou do huby na potkání, že jo...
***
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
