Na první pohled se zdá, že špatnou náladu způsobuje jen odpudivý politický provoz a, možná zejména, postupné veřejné odhalování korupce, která je přítomná zjevně v úplně každé veřejné zakázce od cyklostezky na periferii přes IT systémy ministerstev až po armádní velkosoutěže. Jenže skutečný problém může být mnohem hlubší. Chceme-li sportovní metaforu, pak ta hokejová je asi nejpřesnější: místní po pár „zázračných“ letech zjišťují, že lépe už bylo. Zázraky se nevracejí, druhé Nagano nebude, nedostižné je dlouhodobě i pouhé semifinále. Tací jsme.
Politická špička se zhruba prvních osm let snažila národ vést. Tento koncept skončil roku 1997, kdy během „Sarajeva“ začala nevyslovená válka většiny médií s Václavem Klausem - a předseda ODS se místo vedení společnosti rozhodl pro nadbíhání, jakkoli z počátku nesmělé. Pád Klausova druhého kabinetu byl i pádem široké společenské transformační koalice a počátkem konce prvorepublikové pohádky o zemi, jež je úspěšnější než její sousedé. Červnové volby dovedou tenhle regresní, leč zasloužený vývoj k vyvrcholení. Aparátčik Paroubek proces jen urychlil.
Národní elita si možná bude muset konečně přiznat, že snění o svobodném Západě bylo jen sněním, které s nimi většina národa nesdílí. Ano, politická a sociální situace v zemi zůstane - na poměry v regionu -i nadále až neuvěřitelně klidná a snad i pohodlná k obyčejnému životu. Jen místo dohánění Německa či Spojeného království se konečně a definitivně zařadíme spíše k Slovákům a Rakušanům, svým bratrům a bratrancům. Čeká nás korupce, populismus, ustrašenost a politika prorostlá do každé stavební zakázky, do každého konkurzu na ředitele školy.
Netřeba množit lehce hysterické nálady, které se každé čtyři roky v jisté části pravicového voličstva množí jak octomilky nad vínem. Zatím žádné volby nepřinesly katastrofu a nepřinesou ji ani ty letošní. Ale přesto je poměrně pravděpodobné, že po volbách zdejší modernisté konečně pohlédnou pravdě do tváře: většina nesdílí jejich názor na míru spolupráce se Západem jako celkem, nechce americký radar, nechce posílat vojáky do Afghánistánu, nejraději by peníze na tanky a stíhačky projedla v závodních kantýnách. Majorita si nechce sama šetřit na stará kolena. Nechce si připlácet v lékárně ani u doktora. Cítí se obětí, o kterou se má vrchnost postarat. A už se - na rozdíl od let minulých - za tyto své postoje nestydí.
Tento hluboce zakořeněný etatismus dlouhé roky zakrývala až radikálně prozápadní politika Václava Havla i liberální promluvy premiéra Václava Klause. Zdejší veřejnost dlouho neměla nikoho, kdo by její zamilovanost do velkého státu artikuloval - dokonce i Miloš Zeman byl v nejhlubším jádru intelektuál, který populismus ponechával hlavně v rétorice. Je samozřejmě možné, že příběh O hodném caru, jenž se postará o bábušky i medaile se nepodaří místním populistům voličstvu prodat. Bojím se však, že jsme ficovskému Slovensku mnohem blíže, než jsme si byli dvacet let ochotni přiznat.
***
Po volbách čeští modernisté pohlédnou pravdě do tváře: většina lidí by nejraději peníze na armádu projedla v kantýně. Cítí se obětí, o niž se má vrchnost postarat. A nestydí se za to.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, Autor je redaktorem Orientace
