Kdekterý kluk sní o tom, že pronikne do vojenského prostoru a postaví si tam na stromě pozorovatelnu. Většina z nich ten sen nikdy neuskuteční; nejdřív si netroufnou a pak, když vyrostou, už by si připadali hloupě. Jediná možnost, jak si takový sen splnit, je opásat se nějakou „dospělou“ myšlenkou - například bojem proti radaru. To pak můžete na kótě 718 dokonce vyhlásit samostatný stát. Má to mentální úroveň páté třídy základní školy, ale jako recept z aktivistické kuchařky je to bez chyby: nechá-li státní moc aktivisty na pokoji, vyslouží si posměch. Když proti nim nakonec zakročí, bude vypadat jako nemotorný, arogantní obr, který nesnese nesouhlas. Ale co vlastně aktivisté dokázali? Jak poznamenal George Orwell v eseji o Gándhím, takovéto divadelní protesty proti zvůli fungují právě jen v demokracii. „Je těžké si představit, jak by mohly být Gándhího metody uplatňovány v zemi, kde oponenti režimu mizí uprostřed noci a nikdo už o nich neuslyší,“ napsal v roce 1949. To platí pro zdejší hladovkáře, nájezdníky vojenských prostorů i třeba ty, kdo ve jménu občanské neposlušnosti šetří na zdravotních poplatcích. Jen si pořizují zdarma publicitu. Pokud jim z porušování zákonů vzejdou pokuty, měli by je pojímat jako provozní náklady.
Čtěte „Vojáci rozprášili...“ na str. 2
