Menší šok jsme zažili při pondělním koncertním večeru Art’s Birthday v galerii nové Národní technické knihovny. Ještě teplé tam bylo z tiskárny dovezeno první vydání knihy, jemuž nepředcházely žádné anonce pro média či zmínky v edičních plánech. Jako blesk z čistého nebe se mezi námi zjevil český překlad spisu skladatele a myslitele Johna Cage Silence.
Konečně tedy máme k dispozici dílo, které je klíčem k proměně hudby po druhé světové válce, smyslu, tvaru i pracovním technikám v éře abstrakce; druhou polovinou radosti je, že vychází dílo manicky nápadité, se švihem literárního experimentu, jak jej u nás představili Hiršal s Grögerovou.
Cage, podobně jako Wagner nebo Janáček, byl revoluční skladatel, který ale naštěstí svá přesvědčení i zapisoval. Spojil americkou svobodomyslnost a důvěru ve východní zenové myšlení.
V palbě inovací, které dlouho připadaly konzervativnějším občanům bláznivé a nečitelné, dal důvěru zvukům reálného světa coby zdroji hudby, povýšil gramofon na instrument, vrátil na pódium atmosféru rituálu, s knihou I-ťing studoval potenciál náhody. Západ se skřípějícími zuby sledoval, jak s klidem odchází od spojení příčiny s následkem. Postupně začal být Cage pochopitelnější: dnes je zřejmé, že předpověděl vše, co posloucháme. Kdo někdy držel v ruce Silence, ve vteřině pochopil, že tohle nejsou skripta. Je to básnické dílo stejně tak jako odborný pramen. Cage přenesl „jiné uvažování“ i do divoké typografie, text je chvíli rozsypaný jako čaj, rytmizuje se v oddělených sloupcích, rozplétáme několik textů vsunutých do sebe: právě tak jako když se na Cageových happeninzích paralelně koncertovalo, malovalo, tančilo, promítalo.
Silence se stalo klasickou knihou pro souběžnou přesnost myšlení a vášnivost, formát přednášek zasnubovaný s houbařskými a kulinářskými historkami ze života, připomínajícími japonské iracionální příběhy kóany. Cageovi překladatelé (skladatel Jaroslav Šťastný aneb Peter Graham, Matěj Kratochvíl a Radek Tejkal) se vyhnuli počeštění názvu (silence znamená ticho), ve vydavatelství (společnost pro výtvarné umění Tranzit) nebyli kompromisní ani stran obalu: je celý čistě bílý.
Kunsthistorikové by řekli přesněji, kdy naposled u nás byl vyrovnán dluh vydáním takhle klasického a nezestárlého díla. Máme tu kanonickou knihu o umění, nad kterou se člověk místy nahlas směje.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
