* LN V roce 2003 jste vyhrála cenu za svatební šaty roku...
... to je soutěž, která se už dostala do jiných dimenzí. Nechci rozebírat, do jakých, ale mě jako návrháře momentálně neláká. V době, kdy jsem tam přišla, to ještě nebylo tak zprofanované. Dneska je to více o tvářích a známostech.
* LN A tehdy vám to pomohlo? Získala jste třeba kontakty nebo si vybudovala jméno?
Ano, hodně se o tom psalo, dodnes si o tom lidi mohou přečíst, to je pravda. Mě to spíš motivovalo. Já jsem kreativec, takže váhám, jestli je rozhodnutí, které jsem udělala, správné. Kolik jsem na těch vítězných šatech strávila času, vám ani nebudu říkat. Spotřebovala jsem asi třicet čtyři metrů materiálu! Šaty jsem polepila kamínky, to byla nová věc, se kterou jsem přišla.
* LN Oblečení má podle vás vyjadřovat duši člověka. A tvrdíte, že to u konfekčního oblečení nefunguje.
Ano, to nejde. Konfekce má určité rozměry, které nevím, kdo vymýšlel, protože devadesáti procentům populace konfekce vůbec nesedí. Bohužel tak dvacet procent lidí vidí, že jim oblečení nesedí – a jenom dvě procenta to řeší. Buď si nechají něco ušít, sami si něco vytvoří, nebo nakupují v zahraničí, kde je konfekce na vyšší úrovni. A mně konfekční oblečení ani nesedí, rozměrově mi to nejde, jsem malá a je mi všechno dlouhé. Když už mám něco nosit, tak v tom chci bydlet. A já chci bydlet pohodlně a prakticky. Důsledkem ale je, že nemám co na sebe.
* LN Lidé by si jistě rádi nechali šít oblečení na míru, ale ne každý na to má...
Ano, je to dražší, to je pochopitelné. Konfekce je konfekce, protože se hromadně vyrobí dvě stě, ale i pět set a více kusů. Průmyslová výroba je levnější, protože operace jsou rozpočítané na jednotlivé pracovníky a platí se rámcově v korunových položkách. Když se dělá zakázkově, tak se na každého jednotlivce vytváří střih podle jeho rozměrů, v některých případech střih zabere i celý den. Kdysi, před mnoha lety, jsem taky dělala konfekci, ale to je strašná nuda. Měla jsem malou firmu a z celé mé práce asi jen dvě procenta obnášela to, co mě bavilo. Asi v devadesátém sedmém jsem to přestala dělat. Chtěla jsem být kreativnější.
* LN Působí to, jako kdybyste si mohla vždycky vybírat. To jste se nikdy nedostala do situace, že jste nějakou práci vzít musela?
Nemám pocit, že bych si mohla vybírat. Já si to sama nastavuji, že si vybírám. Když kývnu na práci, u které cítím, že bych ji neměla dělat, tak ve finále z ní nemám takovou radost. Nebo si řeknu, že příště už takovou práci dělat nebudu.
* LN Je pro návrhářky výhodné pracovat na volné noze?
Na volné noze jsem byla už od roku 1991. Ocitnete se tam hned, když pro vás nikdo nebude mít zajímavou práci. To se stane raz dva.
* LN V Praze jste otevřela ateliér až v roce 2006. Změnilo se tím něco?
Já mám v Praze ateliér na obchodní schůzky s klienty. Nicméně od doby, kdy jsem přestala dělat konfekci, jsem do Prahy jezdila pořád. Nejlepší reklama je spokojený zákazník, a ti se postupně ozývali, a já proto byla nucená do Prahy jezdit a do roku 2006 si ateliér půjčovat od známých. Tam jsem si nemohla nechávat vystavené hadříky. A tak jsem se rozhodla, že si otevřu svůj ateliér, stačilo mi něco malého.
* LN LN Jak přijdete na to, co člověku bude sedět? Dočetl jsem se, že často lidi sami nevědí, co jim sluší. Přesvědčujete je?
Když ke mně přijde někdo nový, první schůzka trvá hodinu až dvě a je o tom, že se vyptávám, jaké jsou jeho potřeby a na jaký účel oblečení chce. Nesleduji v první řadě postavu, ale potřeby, použití oděvu. To, že je někdo štíhlý, tlustý, tenký, to je jedno, ale každý člověk má úplně jiné požadavky a každý očekává od oděvu úplně něco jiného. Například neumím splnit požadavek na ušití večerních šatů, ve kterých bude paní chodit také do práce, a nezvládnu luxusní oblek na společenskou událost, který bude zároveň do auta na každodenní používání. To vše musím zvážit a až potom řeším tvary. Poté musím dostat klienta do té pozice, že mě poslechne, ale ve skutečnosti to bude jeho rozhodnutí. Někdy se scházíme i měsíc, zkoušíme a vybíráme materiály a až třeba na předposlední zkoušce cítím, že se člověk začíná ztotožňovat s mým náhledem. A zpravidla mi poté už dá volnou ruku.
* LN Když pak vytváříte oblečení, jak postupujete?
Už si úplně důkladně modely nerozkresluji, protože jsem zjistila, že návrhy, které jsou na papíru, nikdy nejsou tak úplně přesně rozpracovatelné. Já si spíš načrtnu linie a charakter a pak dotvořím další počet kusů. Ten počet je o materiálech a o barvě. Když se pak dělá přehlídka, protože kolekce jsou především pro přehlídky, tak je musí vést jednotící nit. Nikdy to ale není o tom, že by byly stejné prvky, barvy a materiál. Taky se mi stává, že první tři čtyři šaty na přehlídku nejdou.
***
Pracovní den Snažím se vstávat brzo, což je pro mě v šest hodin. Ne každý den se to povede. Pracuji totiž do jedenácti až dvanácti v noci. Luxus dát si přestávku na oběd nebo svačinu v období příprav přehlídek neznám. Den může být velice hektický. Není to jenom o tom, že bych seděla a kreslila. Komunikuji s modelkami, se švadlenami a zajišťuji materiály. To všechno je o komunikaci. Dá se říct, že pobíhám, sháním a telefonuji. Největší podíl mé práce je kreativní činnost. Hraji si s materiálem, navrhuji. Ta práce splňuje moje představy a to mě u toho drží. Pokud se ale stane, že můžu celý den tvořit, tak jsem nejšťastnější.
CV Vyučila se dámskou krejčovou ve VD Vkus Jičín s dvouletou nástavbou oděvní školy. Od roku 1987 pracovala jako mistrová odborného výcviku, roku 1991 zahájila vlastní malosériovou výrobu. Od roku 1997 působí jako módní návrhářka „na volné noze“. První autorskou módní přehlídku uspořádala v roce 1998.
