Ligový hokej se otřásá, ale zkuste to vysvětlit dětem
Říkáte, že ten hokejový zápas byl na infarkt? Že vás zachránilo jen těsné vítězství Plzně? Zbytečně. To, co v hale či u televize působilo jako infarktové vítězství, vyzní od zeleného stolu jako kontumační porážka. Jistě, ve sportu se to stává a leckterý spor se řeší následnou diplomacií. Jenže tady nejde o „boží ruku“, faul, podvod či doping, tady jde o puntičkářské rajtování na detailech. A nejde o jednu kontumaci, ale o zaříznutí tří hokejových týmů ve třetině soutěže. Můžete to nějak srozumitelně vysvětlit svým dětem? Dovodíte jim z toho jasné mravní ponaučení ve stylu „hrát rukou se nemá“? Pokud ne, něco je špatně.
Špičkový profesionální sport už opustil volně chápaná pravidla, taková, na kterých se v kavárně shodla parta gentlemanů. Když někdo dopuje na Tour de France, už to není gentlemanský prohřešek, ale porušení rovné soutěže, což stíhá policie. Jistě, pochopíme, že doping či „boží ruka“, tedy něco, co má získat nezaslouženou výhodu, se přísně stíhá. Ale máme takto přísně stíhat i administrativní kiks hokejových klubů z Plzně, Mladé Boleslavi a Kladna? Nikdo se tím neobohatil ani díky tomu nevyhrál. Tak proč sahat k paušální kontumaci, a ne třeba k mastné pokutě pro klubové bafuňáře?
Rajtování po puntičkářských detailech místo po duchu fair play má u nás tradici. Pamatujete na první senátní volby? Tehdy málem narazil kandidát Egon Lánský, neboť v dokladech z doby exilu měl jméno Lansky. A žokeji Josefu Váňovi před deseti lety neuznali přihlášku na Velkou pardubickou, neboť došla hodinu po limitu. Ano, je to zdejší tradice, tak jasná, že bychom si ji mohli nechat zaregistrovat v Bruselu. Máme ji ale bezhlavě rozvíjet? Potom by nehrozily infarkty u televize, ale z úředních kontumací.
