Myslím, že umění žít je pro chudého člověka snazší než pro bohatého: tomu se to hůř definuje. Totiž, chápemeli to umění tak, jak si já a vy myslíme.
Nedávno otiskly tyto noviny (23. 12.) jméno a fotografii muže, který prý je u nás nejbohatší. Jeho majetek se páčí na 142 miliardy korun. Obsahuje několik drahých aut, dva tryskáče, Boeing 737, vilu v Praze, dům ve Vraném nad Vltavou, srub v Alpách, dům v Katalánsku a na Mauriciu. Jak se ti to stalo, pomyslel jsem si, hledě na jeho slušnou tvář. Zajímalo by mě, jak k tomu přišel, co dělá, tedy čím je: jsou to jeho výrobní prostředky, či luxusní předměty? Představil jsem si jeho starosti: v těch domech musí být personál, ta auta a letadla něco stojí, i když stojí. Jet může jen jedním autem a nemůže při tom ještě letět vrtulníkem. Je-li to všechno jeho potěšením, je zbytečně drahé. Kolik dnů nebo týdnů v roce může pobýt v každém ze svých domů?
Mně se zdá rozumnější každou z těchto zálib a zábav si jenom zaplatit, najmout, vypůjčit… Nebo je snad to největší potěšení, tělesné i duševní, že je majitelem těchto věcí? To je nevýhodná forma bohatství. Nejčistší forma jsou všecky ty možnosti, a není to na člověku tak vidět.
Já považuju majetek bohatých lidí za součást společenského bohatství. Četl jsem kdesi, že společnost, která nemá boháčů, je zřejmě celá velice chudá… Bohatý člověk vždycky jaksi působí na prostředí, má i duševně povzbudivý vliv. Když jsem kdesi četl, že bohatí lidé musejí platit daň až padesát procent nebo i víc, já bych se na to vykašlal! Pracoval bych míň. Ale napadl mi jeden způsob, který je chytrý a ušlechtilý, proto se toho stát nikdy neujme. Že by se boháčům předkládaly různé společenské potřeby, na něž stát nestačí, ať si vyberou, nač chtějí ty peníze dát: věda, kultura, sport, zdravotnictví… Ten definovaný úkol by nesl jméno toho plátce. Jako máme Strakovu akademii, Hlávkův most… a ten Sova si ty mlýny také nevzal do hrobu. Když jsme se před několika lety s Jakubem Patočkou plácali v Literárních novinách, věděl jsem, že tu musí být bohatý muž, jemuž by jenom mělo napadnout, že by to mohl platit, a to se stalo.
Myslím si ale, že se něco musí změnit i u nás, chudobnějších: musíme se vůči bohatství zbavit podezírání, závisti, toho třídního dogmatismu. Oni pak měli by více pěstovat kulturu, dát se vidět u dobrého díla, chodit mezi lidi. Nevím: snad i nějak pomáhat v boji s intrikány, podvodníky. A to nejdůležitější: své děti vést k práci, vzdělání a k přemýšlivému postoji k lidem a ke světu.
Taky někdy uvidíte na chodníku korunu? Zvednete ji? Já to považuji za zkoušku osudu… Za první republiky vyšla kniha „Jedeme do Bodele“. Taková učebnice dadaismu. Cituju jeden příběh: „Na chodníku ležela pětikoruna, na ní však bohužel chrchel. Měl jsem několik možností: korunu zvednout a neočištěnou dát do kapsy nebo zvednout ji, očistit a dát do kapsy. Zvolil jsem třetí možnost: pětikorunu jsem zvedl, očistil a položil zpátky na chodník.“
