Když jsem si před koncem roku procházel některé zajímavé komentáře poslední doby, narazil jsem na rozhovor mého kolegy Pavla Kohouta, který upozorňoval, že odstranění korupce v Čechách by dokázalo vymazat v podstatě celý schodek státního rozpočtu. A vedle tohoto rozhovoru s člověkem, který se boji s korupcí věnuje už řadu let, leží na stole pomalu umírající kauza Drobil a stovky menších případů, o kterých se sice napsalo, ale tím také vše utichlo.
Proto chápu Pavlovo rozhodnutí dokončit svou práci v komisi NERV pro veřejné zakázky, zveřejnit závěrečná doporučení a poté z NERV odejít. Není totiž nic depresivnějšího než na něčem usilovně řadu měsíců pracovat, myslet si, že o mou práci někdo stojí, a pak si v novinách přečíst, že je to stejně k ničemu. Když Pavlova komise oznamovala NERV svá doporučení na zlepšení veřejných zakázek, příslušný ministr se ani neobtěžoval přijít na tiskovou konferenci. Místo toho jen přes noviny vzkázal, že NERV „je prostě jen poradní orgán vlády. Já za veřejné zakázky odpovídám, já připravuji změny zákonů a teprve pokud budu potřebovat poradit, je tu NERV.“ Žádný věcný komentář k tomu, co z doporučení NERV má podle něj smysl a na čem jeho úřad už třeba pracuje, pouze jasné a důrazné varování: „Pánové, zde je Krakonošovo!“
Stejně depresivní musí být i vědomí, že se největší korupční kauza roku 2010, tedy případ Drobil, provalila jen kvůli špatné personální práci nějakého asistenta. Jak jinak pochopit to, že se šéfem Státního fondu životního prostředí mohl stát člověk, kterého už dvakrát jeho pravdomluvnost, neochota ustoupit tlakům a podepsat se pod věci, se kterými nesouhlasí, stála místo? Opravdu by někdo, kdo by si Libora Michálka skutečně prověřil, mohl věřit, že na podivnou hru okolo dotací přistoupí? A nebo že bude jen loutkou, slepě podepisující vše, co mu položí na stůl?
V roce 1996 byl Libor Michálek vyhozen z Fondu národního majetku, když upozornil na 50 chybějících miliard v privatizačních fondech a kritizoval pomalou privatizaci bank. Tehdy uspěl u soudu a po půl roce byl ve Fondu národního majetku zpátky. Druhý tvrdý náraz na českou realitu Libor Michálek prožil v roce 2007 v České národní bance při svém sporu s penzijními fondy, kdy tlačil na jejich odvážnější regulaci a posílení kapitálu. Tehdejší reakce „potrefených“ byly velmi podobné jako reakce souputníků exministra Drobila: „Jak si nějaký úředníček může něco takového dovolit? Okamžitě mu zatněte tipec!“
Ovšem úplně nejdepresivnější je vědomí, že jediným poučením z kauzy Drobil bude jen opatrnější prověřování ochoty bílých koní našich politiků podepsat cokoliv. Jsem proto velmi zvědavý, jak se vláda vypořádá s doporučeními NERV na boj s korupcí. A velmi dobře chápu rozhodnutí Pavla Kohouta, že už dále nechce přihlížet využívání svého jména pro budování kouřových clon…
***
Velmi dobře chápu rozhodnutí Pavla Kohouta, že už dále nechce přihlížet využívání svého jména pro budování kouřových clon…
O autorovi| TOMÁŠ PROUZA, ekonom, spolumajitel společnosti Partners
