Jak vlastně voněla poslední komunistická dekáda? Hořce i sladce vzrušující vůní kdesi výjimečně „splašené“ nedostatkové kosmetiky. Nejvzácnější ambra v porovnání s tímhle pocitem je jen laciným odvarem.
Ne že bych byla zrovna „material girl“, ale tak jako vyhládlá válečná generace trpěla na nadměrné a nesmyslné zásoby ve špajzu, já mám šuplíky plné nepotřebné kosmetiky. Patřím ke generaci hladové po šminkách. Kosmetiky všeobecně před rokem ’89 bylo u nás žalostně málo, natož té kvalitní, a její kvalita se snad nedá srovnat ani s válečným margarínem. Dokladem všeho byla i absence publikovaných kosmetických výrobků a poradenských stránek v časopisech. Nechyběla však doporučení na doma vyráběné masky a koupele z bylinek, které se nesly v duchu „čistá jsi krásná“ nebo „jsi, jaká jsi“ v intencích písně Karla Gotta.
A co reprezentovalo naši ženskou přirozenost? Chlupy! V podpaží, na nohou, všude. Holení se nevedlo a mužům se to líbilo. Ještě na počátku 90. let jsme před vykulenými zraky západních turistů odhalovaly v metru svá nevinně přírodní podpaží. A to jsme neznaly ani antiperspiranty. Zatímco o dekádu dřív jsme v oděvech nosily ještě takzvaná potítka, jakési textilní vložky v podpaží, které absorbovaly nadměrný pot, podnik Tukového průmyslu Astrid v 80. letech už trh dokázal zahrnout bohatou nabídkou socialistických „dezodorantů“: „Objem výroby si laik může jen těžko představit, například aerosolová linka vychrlí denně ve dvousměnném provozu až 60 000 dezodorantů Darona,“ informuje tisk v roce 1984. Dovedete si představit, co s takovým množstvím dělali? Darona a další dva tři jiné druhy „pavůní“ byly sice jistou alternativou „živých květů“, voňavek s naloženým karafiátem či jasmínem, ale zapáchaly snad ještě více. A tak se staly hitem kosmetické přípravky s přirozeným ovocným odérem, nejlépe jablka, citrusů či jiného ovoce. Jablíčko na ruce, do sprchy i na vlasy. Čím umělejší chemická vůně, tím lépe, alespoň dlouho vydržela. Nikdo nezkoumal účinné pěsticí látky jako dnes, šlo se čistě po vůni. A pochopitelně po značce. Sehnat luxusní mýdlo Fa nebylo jednoduché, a tak se stalo vítaným dárkem všech svátků, narozenin a Vánoc. Obyčejných západních deodorantů jsme si považovali jako vzácných parfémů, a kdo je sehnal, byl vítěz. Intim sprej stejnojmenné značky, kterému nikdo neřekl jinak než fáčko, nebo třeba „sladkovonný“ BAC, to vše patřilo k odznakům blahobytu nás všech, kteří jsme fascinovaně nastavovali nos směrem na západ.
A co teprve ostrov západního stylu Tuzex - prosycený charakteristickou vůni, již dnes známe z velkých parfumerií -, který pro většinu z nás voněl nedosažitelnými představami Paříže, New Yorku či Londýna? Prodavačky se chovaly jako aristokratky, vytáhly dvě tři rtěnky v omezeném sortimentu odstínů a člověk se celý opojený vítězoslavně vypotácel ven s křiklavě růžovou rtěnkou značky Astor či Max Factor, vyzývavým Moschusem a cítil se skoro jako plnohodnotná západní bytost. Taková útrata obnášela nejmíň čtvrt platu. Lahvička s modrým nápisem Charlie patřila do téhle dekády skoro tak zásadně jako trvalá.
Ale už v první polovině 80. let jsme si mohli oficiálně dopřát přímo z pultů socialistických drogerií francouzský parfém - a rovnou Dior! To když zmíněný podnik Astrid začal s licenční výrobou parfému Diorella a také několika odstínů rtěnek i laků na nehty s proslulou iniciálou CD. „Československo patří k dobrým zákazníkům firmy Dior a po Sovětském svazu je největším odběratelem mezi socialistickými zeměmi,“ informuje tisk v roce ’85 o růstu životní úrovně našich obyvatel.
Přes všechny inovace naše kosmetika držela krok se světovými trendy jen velmi lopotně. Tehdejší ženy mohly vsadit ještě na licenční Niveu, jednoduchý sportovní krém, k jehož receptuře trvá důvěra dodnes, nebo výživný mandlový či norkový krém pro zralou pleť. Vrchol péče představovala značka Dermacol, která vznikla díky spolupráci Ústavu kosmetiky a Filmového studio Barrandov. Zejména její make-upy a pudry prosluly efektem „hliněné masky“. Nějakou tu kosmetiku jsme si dovezli z NDR či Maďarska, a pokud dorazila „pod pulty“ jakákoliv pixla západního designu, ať už třeba Creme 21 nebo Camille, mazali jsme je na obličej jako vzácné elixíry, ač to byly obyčejné krémy na tělo či ruce. Součástí kultury moderní ženy bylo pochopitelně líčení, které v téhle dekádě proslulo blankytnými stíny, rtěnkou v odstínu pink s perleťovým leskem, řasenkou, která slepila řasy do tvaru muších noh a černou konturovací tužkou za korunu padesát, která, nutno přiznat, snad dodnes nemá konkurenci. Držela totiž jako krém na boty.
Kosmetická péče pro muže se odehrávala většinou pouze v mezích přípravků na holení a kult přírodního muže s přirozeným odérem se vyznával trojnásob. Ti, kdo vystačili s tuzemskou produkcí, měli k dispozici vodu po holení Don, Windsor, či zejména nesmrtelný Pitralon, neodolatelní lvi salonu ovšem voněli Old Spicem či Blue Stratos, nejprve z Tuzexu a v závěru 80. let i z drogerie.
Zítra čtěte: Vekslák, somrák, mánička
lidovky.cz
Jak si vzpomínáte na dobu pavůní? Pište na www.lidovky.cz/retro
