Přibližně sedmadvacet minut po začátku odpočítávání mých patnácti minut slávy mi to nedá, abych čtenářskou veřejnost neobtěžoval jedním sdělením: ano, dostal jsem ji. Mám samozřejmě na mysli tu otázku, respektive blbou otázku, respektive matku všech blbých otázek: „Jak se cítíte?“
Anglicky se tomu říká poetic justice – situace, kdy se naplní úsloví „kdo mečem zachází, mečem schází“. Pracuji v profesi, jejíž součástí je občas někoho otravovat otázkami a také třeba glosovat způsob, jímž se s nimi vyrovnává. A teď to mám – kosmická spravedlnost v akci.
Můžu říct, že ani když jeden tento dotaz tak trochu čeká, neumenší to rozpaky, nenaplní prázdnotu, jež se rozhostí v mysli, když mu ta tři slova mikrofon držící osoba adresuje. Je v něm totiž hned dvojí záludnost. Zaprvé je svým způsobem logický a na místě. Pokud se nějaké individuum dočká jakéhosi ocenění, dá se předpokládat, že by lidi mohlo zajímat, jak tu skutečnost prožívá, co se mu honí v hlavě. A zřejmě existují ostřílení laureáti, jimž se v dané chvíli v hlavě skutečně honí cosi převoditelného do jakž tak srozumitelné řeči.
Co má ale dělat ten, kdo mentální energii vyplýtval na dodržení imperativů typu „cestou na pódium pokud možno neupadnout a mluvit jakž takž spisovně“? Jak před mikrofonem, jenž zastupuje veřejnost, která „má právo vědět“, zatajit pravdu: Jak se cítíte? Nevím. Ráno mě trochu bolel zub, teď je to lepší a v hlavě mám jak vymalováno. Potřebuju se napít a je mi docela horko...
Zároveň – a tím se dostáváme k druhé úrovni záludnosti – se ta otázka v hlavě rozběhne, nastartuje mechanismus jakési podivné a ne úplně artikulované sebereflexe. Cítíš něco? Co to je, co cítíš? Je správné cítit v téhle situaci zrovna tohle? Nejsi náhodou necita? To prchavé brnění, které ti probíhá tělem – jak se mu vlastně říká? Jak se cítíte – možná je to docela chytrá otázka, těžko ale říct, jestli na ni existuje odpověď. Všem, z nichž jsem si utahoval potom, co prošli podobnou situací, se omlouvám. Cokoli jiného než koktavý proud vědomí je v tu chvíli nadlidský výkon. A všem, kdo můj „výkon“ byli schopni vyslechnout, a navíc pro mě potom našli nějaká hezká slova, děkuju.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
