ROZCESTNÍK
Víte, jak se pozná vzdělaná a bohatá společnost? Já tedy ne. Ale jako nápověda by mohla posloužit frekvence vědeckých a technologických zpráv na předních stranách novin. Teď svět ovládl iPad a nový Australopithecus sediba. (Nejsme na tom zas tak špatně, o iPadu píše Ondřej Malý téměř denně a o novém prapraprapředkovi vás o dvě stránky dále poučí Eva Vlčková). Jen ve Wall Street Journalu se za poslední dva dny objevilo 11 materiálů o iPadu. „Poslední týden jsem testoval úhledný, tenký, stříbrnočerný tablet zvaný iPad,“ napsal ještě před začátkem prodeje hlavní technologický komentátor WSJ Walt Mossberg. Tvrdí, že mašinka od Apple „může zásadně změnit svět přenosných zařízení“ a je schopná vytlačit laptopy, stejně jako vrátit myši do zverimexů. Prostě převrat!
Těžká věc. Hlavní konzervativní a technologický komentátor LN Martin Weiss se redakčnímu titulku „Přináší iPad revoluci?“ zostra vysmál. Co si mám myslet, když zcela opačný názor zastává konzervativní deník, který má nejvyšší náklad ze všech amerických novin, dokonce vyšší než lidový USA Today? „Tablety od Lenova umí dávno to samé a levněji“ a „článek ve WSJ připomíná texty, které lidi píšou na web za peníze od výrobců,“ tvrdí můj osobní čtrnáctiletý IT guru. Nechal se snad Mossberg koupit? Nebo jen, na rozdíl od skeptických Čechů, už ví, co dokáže reklama a móda udělat s chováním lidí?
*** Pro mnohé z nás až útočně levicové The New York Times si pěstují svého redakčního disidenta – Davida Brookse. Autor slavné knihy Bobos: Nová americká elita a její styl se zde rozjásal nad knihou konkurenta Joela Kotkina The Next Hundred Million: America in 2050. Podle průzkumů, píše Brooks, si 60 procent Američanů myslí, že jdeme špatným směrem, že směřujeme k úpadku, že politický systém je nefunkční a fiskální krize neodvratná. Opak je pravdou, hlásá radostně Brooks a odkazuje právě na Kotkina.
„Americká porodnost je o polovinu vyšší než ruská, německá, japonská a mnohem vyšší než čínská.“ Navíc Spojené státy zůstávají magnetem pro emigranty a udržují si vynikající konkurenceschopnost. „To vše vytváří obrovskou dynamiku. Uklidněte se, jsme v pohodě!“ Symptomatické je, že ačkoli většina textů v NYT je „společensky kritických“, Kotkinovu knihu postavenou na společenských důsledcích populačních a deurbanizačních trendů označily NYT za „Book of the Times“.
*** Když dva dělají totéž, není to totéž. Mohutnou expanzi MMF v Evropě nekritizuje jen Mojmír „Ztratil-jsem-půl-miliardyKlaus-mne-povýší“ Hampl, ale objevila se v textu bývalého hlavního ekonoma fondu Kennetha Rogoffa (dnes profesora ekonomie na Harvardu), kterou zatím publikovaly Kiiv Times a Turkish Daily... Rogoff popisuje minulou dekádu, kdy se „i africké země štítily MMF jak malomocného“, a mohutnou expanzi fondu v Evropě poté, co akcionáři loni zečtyřnásobili jeho jmění. „Zatím se fond ve východní Evropě chová docela měkce a schvaluje programy založené na optimistických odhadech škrtů i růstu.“ A to se může brzy vymstít. „Když si fond hraje na hodného chlapce, hrozí, že ani s obrovským kapitálem neudrží své klienty nad hladinou dlouho. Navíc jeho ohromné záchranné plány poslouží jen ke zhoršení krize státních dluhů, která bublá nejen v Evropě, ale ve Spojených státech, Japonsku i jinde. Pomalý růst, stárnoucí populace a rostoucí deficity jsou třaskavá směs. Otázka pro MMF v Evropě nezní, jak se dostat dovnitř. Otázka zní, zda si připravil použitelnou únikovou cestu ven.“ *** Kdo má prst na spoušti, tedy kdo spustí drahou a nevyhnutelnou záchranu Řecka, ptá se superstar evropské novinařiny David Rennie alias sloupkař Charlemagne týdeníku The Economist. Evropské země Řecku prostě půjčí za komerční úrok (ale nikoli lichvářský, jaký požadují trhy), tvrdí Rennie, který má jako jeden z mála stále otevřené dveře k většině eurokomisařů. Coby Charlemagne na svém postu bohužel končí (jak již v březnu z jeho blogu dešifroval kolega TN). Jeho kšaft je pozoruhodným příběhem, „kterak euroskeptik (dříve Daily Telegraph a The Evening Standard) své hodnoty neztratil, ale názory pozměnil...“. V jednom ze svých posledních postů předává svému nástupci know-how: a ten seznam každodenní povinné četby je nechutný (od eurofobních blogů po Liberation). Frustraci, že tenhle chlápek má stejný ročník narození jako většina redaktorů Orientace, se dá naštěstí rychle a lacino odpálit – nikdo z nás není synem ředitele MI6.
Proč tolik řečí kolem jednoho novináře? The Economist a Charlemagne obzvlášť jsou extrémně vlivní a David Rennie psal o Česku s hlubokým porozuměním, nikoli – tak jako většina jeho kolegů – na základě neznalosti a předsudků. Jeho odchodem přicházíme o jednoho z nejdůležitějších přímluvců na evropské scéně.
***
Starý dobrý Walt Mossberg ve Wall Street Journalu slibuje, že iPad bude zabiják laptopů, mladý dobrý Martin Weiss se tomu v Lidovkách vysmívá. Co si má chudák čtenář počít?
O autorovi| Petr Kamberský, redaktor Orientace
