Manželé Duškovi vybrali prostřednictvím nadačního fondu Inka rodinu, která na tom byla ve vesnici Haparquilla úplně nejhůř. Tatínek spáchal sebevraždu a maminka zůstala se třemi dětmi sama. To byl důvod, proč se stali „kmotry“ desetileté Mayumi, které posílají šest tisíc korun ročně na studia. Když jim Olga Vilímková předloni nabídla možnost jet na zájezd do Peru, jehož součástí byla i návštěva jejich indiánských kmotřenců, nadšeně se přidali. „Celá Haparquilla (vesnice čítající zhruba 400 obyvatel v departmentu Cusco - pozn. red.) nás nadšeně vítala. Indiáni navařili a napekli spoustu jídla, opíjeli nás frutillou (kukuřičné pivo s jahodami - pozn. red.) a ženy se rozhodly, že mě úplně utančí,“ vypráví se smíchem Dušek s poukazem na to, že tato trachtace se odehrávala ve výšce tři a půl tisíce metrů nad mořem, která rychle zmůže každého průměrného Středoevropana.
Místo skel igelity
„Zažili jsme krásné i dojemné chvíle. Bylo nám naprosto jasné, že aby nás mohli pohostit, museli sáhnout na zásoby, které měli na mnoho dní. Bylo strašně těžké zakrýt slzy, protože když vidíte ty tristní podmínky, v nichž žijí, zaskočí vás to. Bydlí v malém hliněném domečku, v oknech namísto skel igelity, zima, vlhko. Většinou chodí bosi nebo v pantoflích, jaké nosíme doma. V tom chodí po horách.
Šli jsme na procházku a s námi šla devítiletá holčička.
Prý to bylo poprvé, co se dostala ven z vesnice. Bosa ťapala po studené zemi, po kamenech.
A my v trekových botách,“ vypráví Dušek a oči se mu lesknou.
Kde jsou moje boty?
„Své“ rodině přivezli Duškovi praktické věci. Nejmladší syn Viktor dostal například mikinu a boty. „Maminka mu to schovala na vhodnou dobu, jenže když jsme odjížděli a on ty věci nenašel, strašně křičel v jazyce kečua něco, čemu jsme nerozuměli. Olga nám přeložila, že volal, kde jsou jeho boty. Prostě se bál, že si je odvážíme zase s sebou,“ vypráví Dušek, jejž Inkové oslovovali „padrino“ - kmotr. Duškovi koupili rodině malé Mayumi také berana a ovci a pomohli tak založit stádo.
Výřečné ženy, zaražení muži
Indiáni podle něj netrpí jen chudobou, ale i nedostatkem hrdosti. Bílou většinou jsou spíš přezíráni. „Olga je učí jejich historii, to, že oni jsou děti bohů, potomky starých Inků. Tím jim pomáhá znovu získávat sebevědomí,“ líčí Dušek a dodává, že ho zaujalo i to, jak rozdílně se chovají indiánské ženy a muži. „Ženy jsou velmi výřečné, vtipné a komunikativní, zatímco muži jsou takoví zaražení.
Indiánky ho uchvátily i svým vtipem. „Dávaly nám hádanky. Třeba: má korunu a král to není, má šupiny a had to není. Co je to? Uhodl jsem, že to je ananas. Ale: syn stojí, matka se točí - mi smysl nedávalo. Byl to lis na česnek,“ směje se populární herec, kterého v Česku zná snad každý. Jenže v Peru jeho profese nikoho neohromila.
„Olga se snažila vysvětlit jim, že já i moje žena jsme herci. Že tančíme, zpíváme, hrajeme... Oni na to odpověděli, ale to my tady děláme všichni! V jejich jazyce kečua není pro slovo herec ani výraz.“
Duškovi by se rádi do Peru zase někdy podívali. „Moje žena Ivetka se intenzivně učí španělsky, abychom se tam sami domluvili. Zatím jsme se rozhodli podporovat finančně ještě mladší sestru Mayumi, která jde ze školky do školy.“
Od nápadu pozvat Mayumi na návštěvu do Česka však Jaroslav Dušek upustil. „Olga nám to vymlouvá, prý by to byl pro ni příliš velký šok a pak by se možná těžko vracela zpátky.“
Podle Duška má Olga Vilímková v Peru výsadní postavení. „Indiáni ji mají strašně rádi a váží si jí. To, co dělá, je pro spoustu lidí v Čechách asi nepochopitelné, nepředstavitelné, ale nám pomohla najít smysluplný způsob, jak pomáhat,“ uzavírá.
