Kdyby nešlo o budoucnost nás všech, snad i to politické hemžení by byla zábavná reality show. Bohužel v této maškarádě musíme hrát křoví. Jestli v nejbližší době něco skutečně hrozí, tak to není žádná „ústavní krize“, ale zcela banální státní bankrot, protože státní dluh přesáhne schopnosti státu ho splatit.
Státní bankrot a postupné vymírání jsou proto skutečné hrozby, místo toho však jen pozorujeme, jak politici z těch svých přestřelek blbnou a jak se jim postupně začíná kouřit z uší. Zapomeňme ale teď na chvíli na ty skutečné problémy a pojďme se podívat blíže, jaké mechanismy ty politické hlavy tak přehřívají. Šachmaty proti představovanému protivníkovi Šachy můžete hrát proti živému protivníkovi nebo proti počítači, ale nikdy nemůžete hrát sám proti sobě. Důvod je nasnadě. Pokud totiž jako bílý vymyslím nějakou záludnou lest, tak nemohu zabránit tomu, abych při příštím tahu sám jako černý dokonale nevěděl, co má bílý za lubem. Prostě šachy nelze hrát sám se sebou. Bohužel to přesně dneska dělají vrcholní politici každou volnou chvilku. Například Paroubek vymyslí nějaký „geniální plán“. Pak si představí, co asi udělá udělá Topolánek. Ovšem tenhle „Topolánek“ není ten reálný, arogantní expremiér, co v té chvíli někde v Klánovicích asi mastí golf. To je jen fantazijní, představovaný Topolánek v Paroubkově hlavě. Tahle fantazijní figurka stejně jako u šachů zná všechny ty pikle, které právě Paroubek uflamboval.
Navíc, protože je to z větší části produkt frontálního laloku Paroubkova mozku, sdílí s ním všechny jeho znalosti, dobré i špatné vlastnosti.
Takže tento fantazijní Topolánek vzápětí vygeneruje obranu zcela v Paroubkově stylu, a tomu tak zhatí právě vymyšlený „geniální plán“. Tedy je hned třeba vymyslet obranu proti obraně... Tento bludný kruh se pak otáčí tak dlouho, dokud je Paroubek v nepohodě. Tato nepohoda, když se podíváme na politickou krizi, trvá dost dlouho na to, aby se jednomu začalo kouřit z uší. Tento psychologický proces je politicky neutrální, proto ho najdeme v hlavách vcelku všech politiků.
Tento kouř je především paranoidní. Protože politici jsou posedlí mocí a strachem, že o ni přijdou, proto i představovaní nepřátelé jsou posedlí mocí a netouží po ničem jiném než dotyčnému politikovi tu moc sebrat. Proto je vcelku pochopitelné, že skoro všichni premiéři byli posedlí vizemi o spiknutích. Ať je to spiknutí pravicové, levicové, novinářské apod. Když třeba klient nenávidí sám sebe, tak jeho sebenenávist není uskladněna v jeho jáství – on většinou neřekne: „Nemám se rád.“ Ale bude přesvědčen, že lidi kolem něho ho nemají rádi a dělají mu naschvály, tzn. sebenenávist je uskladněná ve fantazijních postavách druhých lidí. Každý politik ví, kde má slabá místa či chvilky a jeho představovaní nepřátelé to samozřejmě vědí také – na rozdíl od těch nepřátel reálných. Proto existuje úměra: Čím větší strach, tím více se to v hlavě hemží fantazijními postavičkami, které vymýšlejí naschvály, tím více se politik stává paranoidním a vidí spiknutí za každým rohem. Proč já nešťastná si nevzala Pištu Hufnágla?!
Nejen pro manipulátory je typické, že když se dostanou do šlamastyky, přestaví si nějaké zlomové rozhodnutí a začnou rozvažovat: Jak by teď mohlo být krásně, kdybych se tehdy či onehdy rozhodl jinak. Učebnicovou ukázkou je věta z maďarského kresleného seriálu o Ládínkovi Smolíkovi, kdy vždy na konci, když všechno dopadne špatně, si jeho matka povzdechne: Proč já nešťastná si nevzala Pištu Hufnágla?! Toto frustrované snění o ušlých příležitostech se vyznačuje tím, že člověk má tendenci vzít svá rozhodnutí zpět, odvolat, co bylo odvoláno. Když ale takto bez výstrahy otočí o 180 stupňů, má pocit, že na svůj obrat má právo, že má nárok i na ušlý zisk, a navíc dělá jako by nic.
Tento proces jsme jako na dlani viděli u Paroubka. Není to tak dlouho, kdy hodlal s pomocí Poslanecké sněmovny poslat Ústavní soud na smetiště dějin. Jinými slovy bestiárium jeho fantazijních postaviček se t. č. rozmnožilo o další zákeřný element, kterým je Ústavní soud. Když si s těmito nevyzpytatelnými Brňáky už nějakou dobu hrál, vyhodnotil situaci tak, že útok na brněnský soud by se mu nevyplatil, že by taky mohl prohrát volby, proto okamžitě hupsl na obrtlík a promptně otočil klikou ČSSD. Najednou, jako by nic, Ústavní soud je respektovaným, div ne milovaným orgánem... Možná si říkáte, že je to jako u blbých. Omyl, je to jako u manipulátorů.
Asi bych se měl Paroubkovi omluvit, že jsem si vzal na paškál jen jeho, když ostatní politici jsou na tom vcelku podobně. Každopádně pro vás čtenáře mám takovou psychologickou hádanku: Zkuste přijít na to, jaká psychologická zákonitost má na svědomí, že představa hlavy, ze které jde kouř, nám připadá tak směšná. Jestli vás psychologie nebaví, tak zkuste odpovědět, z čeho se může kouřit: z obrtlíku, z paškálu nebo z obou?
Každý politik ví, kde má slabá místa, a jeho představovaní nepřátelé to vědí také – na rozdíl od těch nepřátel reálných
O autorovi| JERONÝM KLIMEŠ klinický psycholog
