Už při jejich prvním koncertě v tělocvičně střední školy na podzim 1970 se zpěvák Steven Tyler pohádal s kytaristou Joem Perrym, který prý hrál příliš nahlas – tradice jejich věčných sporů tak byla založena, zároveň se již tehdy projevila výrazná ega obou pilířů skupiny. Věčné pnutí mezi Tylerem a Perrym sice Aerosmith nejednou málem rozložilo, v jednu dobu dokonce kytarista z kapely na pět let odešel, zároveň je nejspíš právě ono klíčem k úspěchu skupiny, charakteristickému zvuku – což samozřejmě neznamená, že zbylí muzikanti jsou jen do počtu. Doprovodný kytarista Brad Whitford patřičně zahušťuje aranže a podporuje Perryho ostré riffy, basista Tim Hamilton pak společně s bubeníkem Joeyem Kramerem nenápadně vše pohání kupředu. Přesto hlavní hvězdou zůstává Steven Tyler, zpěvák elastického hlasu a mnoha poloh – a srovnání s Mickem Jaggerem, za jehož klon býval v počátcích považován, nevyznívá pro Tylera nijak špatně, naopak, kde u Jaggera cítíme někdy kalkul, nacházíme u Tylera skutečný prožitek.
Také Aerosmith si prošli „chemickým“ obdobím, jaké postihlo především Tylera s Perrym, naštěstí se ovšem svých závislostí zbavili a zřejmě je mají pod kontrolou, byť v poslední době proskakovaly zprávy o Tylerově nezdravé životosprávě. V každém případě si z této neslavné epizody neudělali krám, nestavěli své „rockerství“ okázale na odiv jako stoneovský Keith Richards. „Jestli chcete vidět, co je na druhé straně, musíte žít na té hraně, co je mezi tím,“ řekl jednou ke svým drogovým eskapádám Steven Tyler. Jeden příklad za všechny – na pěkně ostré album Toys In The Attic z roku 1975 napsali Tyler s Perrym písničku Walk This Way, příběh kluka, který na střední škole přijde o panictví. Po letech vzpomínal Tyler, jak ho v nějakém článku právě za tenhle text chválili, jak je decentní a slušný. „Vůbec jim nedošlo, co tam zpívám,“ smál se a citoval verše „Dokud jsi neměl hlavu v pekáči, nic jsi nezažil“.
Po obrovském komerčním i kritickém úspěchu prvních alb, zvláště Toys In The Attic, ale i Rocks (1976) nebo Night In The Ruts (1979) přišla hladovější léta, kdy si drogy vybíraly svou daň. Jejich tehdejší manažer to popsal s jemnou eufemičností: „Byli jako sesazený vladař v exilu. Vzdali se svého trůnu.“ Kapela se ovšem vzchopila a alba jako Permanent Vacation (1987), zvláště ale Pump (1989) nebo Get A Grip (1993) je opět přivedla na trůn, jehož se tak lehkomyslně vzdali. Jejich poučenost tradicí se krásně projevila na desce Honkin'On Bobo z roku 2004. Aerosmith zde po svém podávají dvanáct bluesových kousků, aniž by se snažili znít jako otroci z plantáží. Je to album, které zní lépe než vlastní produkce kapely z poslední doby. I když, kdo ví, skupina již nějaký čas pracuje na novém materiálu. V Praze jej sice neuslyšíme, můžeme se však těšit na pořádně našlápnutý rock. „Stačí si jenom představit, že jsem zase na pódiu a jsem plný adrenalinu, jako když někdo skáče z vysokého útesu. Je to, jako kdybych si šlehnul adrenalin. Ano, mám na něm závislost,“ řekl už hodně dávno Steven Tyler, a téměř jistě bude náležitě našlehaný i při pražském koncertě. Jako ta nejjemnější šlehačka...
***
V jejich nejlepších písních se potkává ta pravá míra vulgarity a ušpiněnosti s procítěním a odevzdáním se, jež je hnáno na ostří nože – nic z toho se naštěstí nedá nahrát
