Podle starého blízkovýchodního pořekadla je velbloud kůň, kterého projektoval výbor, píše v New York Times Thomas Friedman. „Vzpomněl jsem si na něj, když jsem poslouchal, jak se prezident Obama pokouší vysvětlit intervenci Ameriky a jejích spojenců v Libyi – a to neříkám jako kritiku. Říkám to s empatií.“
Friedmanův text je neodolatelně dialektický: „V Libyi se rozhodujeme, jestli pomůžeme rebelům, které neznáme, svrhnout hrozného diktátora, který se nám nelíbí, a přitom zavíráme oči před monarchou, který se nám v Bahrajnu líbí, ale který násilně potlačil bahrajnské demokraty, kteří se nám také líbí, ale mají ve svých řadách i lidi, kteří se nám nelíbí: proíránské šíitské radikály. Přitom nám vládci Saúdské Arábie říkají, že jsme neměli opouštět vládce, který se strašně nelíbil jeho vlastnímu lidu – Husního Mubáraka, a my zatím nemůžeme Saúdy poslat do háje, protože mají tolik nafty a peněz, které se nám líbí. A podobné je to v Sýrii, kde by režim, který se nám nelíbí – a který patrně zavraždil libanonského ministerského předsedu, který se nám nelíbil –, mohli svrhnout lidé, kteří říkají věci, které se nám líbí, ale nejsme si jisti, že jim opravdu věří, protože mezi nimi mohou být sunnitští fundamentalisté, kteří, kdyby vyhráli, by mohli potlačit všechny, kteří se jim nelíbí.“ * * * V pohledu na eurozónu nemá týdeník Economist žádné slitování. „Jsou na mizině, přiznejte to!“ hlásí hned titulek, a kdyby byl někdo stále na pochybách, podtitulek je ještě konkrétnější: „Řecko, Irsko a Portugalsko musí restrukturalizovat své dluhy. Teď hned.“ Pro velmi jemné čtenáře: restrukturalizovat dluhy znamená za každou korunu dluhu zaplatit třeba jen třicet haléřů. Tedy vyhlásit bankrot.
Situace je napjatá: portugalský premiér rezignoval poté, co neprosadil čtvrtý úsporný balíček po sobě – rating země následně spadl téměř do koše a úročení desetiletých bondů překonalo hrozivých osm procent. Hospodářství Řecka a Irska, dvou „zachráněných“
ROZCESTNÍK
zemí, se scvrkává rychleji, než se kdokoli obával, a jejich dluhy se úročí 13 (u Řecka) a více než deseti procenty (u Irska). Jako by tvrdohlaví investoři odmítali uvěřit v „záchranu“.
„Investoři mají pravdu. Tyto tři ekonomiky jsou v neudržitelném stavu.“ Nejzhoubnější je však samotná perverzní logika záchranného mechanismu eurozóny, píše list a vysvětluje: Evropští lídři nechtějí o restrukturalizaci dluhů ani slyšet, přitom ale předpokládají, že po roce 2013 budou mít půjčky ze záchranného mechanismu při splácení přednost před jinými dlužníky. Investoři se logicky bojí, že za dva roky budou oholeni, což de facto jakoukoli záchranu blokuje.
„Tento list je přesvědčen, že Řecko, Irsko i Portugalsko potřebují restrukturalizaci dluhů spíše teď než později.“ Zejména proto, že pád tří malých periferních ekonomik naprostá většina evropských bank ustojí. Economist tvrdí: Mnoho ekonomů Mezinárodního měnového fondu je přesvědčeno o naprosté nezbytnosti „dluhové restrukturalizace“. Až tento názor jednou vyřknou nahlas, bude vymalováno. Economist předpokládaný bankrot nazývá „největší nadějí“.
V Aténách, Dublinu, Lisabonu a Berlíně to, hm, asi vnímají jinak.
*** Z výpisků neprávem vymizela střední Evropa. Tož: Jaroslav Daniška v Týždni dumá nad padesátiprocentní podporou, kterou má na Slovensku opoziční předák Róbert Fico a jeho strana Směr. Při hledání příčin je pro nás nejinspirativnější jedna pasáž – ta podobnost bude jen těžko náhodná: „Ako je možné, že tu máme toľko liberálov a de facto žiadny liberalizmus? Radičovej ľavicový liberalizmus sa chce kamarátiť s odborármi aj s Angelou Merkelovou. Sulíkov liberalizmus chce hlasy v Brezne aj v bratislavskom homosexuálnom klube. Dzurinda mal byť najsilnejším ministrom zahraničných vecí po Benešovi a pritom si pri Orbánových excesoch nedokáže predvolať ani maďarského veľvyslanca. A tak sa slovenský liberalizmus čoraz viac podobá na sedemhlavého draka, ktorého každá hlava má svoj rozum a navzájom sa zamestnávajú viac, než to dokáže kto iný.“ *** Alespoň jednu dobrou zprávu ze světa přináší magazín Slate: mrtvých na silnicích je v Americe nejméně za šedesát let. „Chytráci si teď možná říkají, že je to špatná zpráva – v důsledku recese prostě Američané méně jezdí. Není tomu tak: statistika je skvělá i při přepočtu mrtvých na „člověkokilometr“ (podíl zemřelých na sto milionů ujetých mil). V časech Harryho Trumana zemřelo v autech přes třicet tisíc lidí, letos to bylo o pouhé dva tisíce více. Podle úřadů jsou důvody velmi prosté: bezpečnější auta, úspěšné tažení proti alkoholu za volantem a – zejména – fakt, že se Američané stále častěji v autech připoutávají.
***
Pomůžeme rebelům, které neznáme, svrhnout diktátora, který se nám nelíbí, a zavíráme oči před monarchou, který se nám líbí, ale který násilně potlačil demokraty, kteří se nám také líbí?
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor Orientace
