„Samozřejmě, mohli jsme zůstat doma a dívat se na televizi, ale chtěli jsme být tady. To, co člověk zažije, to, co vidí na vlastní oči, mu zůstane v paměti navždy,“ říká padesátiletá ZPRAVODAJOVÉ LN V POLSKU
žena z Katovic. U krakovské ulice, kudy měla z letiště jet kolona s rakvemi, si postavila stoličku už v sedm ráno. V deset se dočkala a se slzami v očích hodila na černé mercedesy své dvě kytičky tulipánů. „Byl to dobrý prezident, jeho manželka byla milá, dobrá žena, jsem ráda, že jsem tu mohla být.“
Zatímco sobotní varšavské rozloučení, navíc symbolicky se všemi 96 oběťmi katastrofy u Smolensku, bylo lidovou tryznou s důstojnými podmínkami pro všechny, kteří přišli, Krakov byl úplně jiný.
Pokračování na straně 2 Krakovský
Dokončení ze strany 1
Od počátku, kdy bylo rozhodnuto, že se tu odehraje pohřeb prezidentského páru a že manželé Kaczynští budou uloženi do národní hrobky na královský hrad Wawel, to byla akce pořádaná především pro VIP hosty. Čekal se Obama, Merkelová, Sarkozy, Medveděv... Obyčejným Polákům krakovské úřady otevřeně doporučovaly, aby sem raději vůbec nejezdili. Nepříliš velké Hlavní náměstí v Krakově bylo rozděleno na dvě části, do VIP poloviny bylo možné dostat se jen na lístky vydávané podle neznámého klíče. Někteří Poláci, kteří je dostali, je pak za mnohatisícové sumy nabízeli na internetu.
Nakonec nebyl ani Obama, ani Merkelová, ani Sarkozy, z ohlášených prezidentů dorazila třetina, ale rozkazy zůstaly. Organizace smutečního obřadu udělala ze stovek tisíců Poláků, kteří „neposlechli“ a přijeli si svého prezidenta uctít, pouze trpěné diváky.
„Podíváme se v televizi“ Pár desítek tisíc lidí, kteří přišli brzy ráno, získalo ještě místa na Hlavním náměstí, kde viděli aspoň na velkoplošnou obrazovku a ze sta dvou set metrů přes poloprázdnou polovinu náměstí pro „VIPy“ zahlédli rakve prvního páru. Krakovem, rozděleným ploty a tisíci policistů, nešlo projít. Nikdo nerozděloval vodu jako ve Varšavě, nikdo nic nevěděl, tiskové středisko pro stovky novinářů bylo umístěno kilometry od centra.
Poláci hodiny a hodiny čekali, tiše trpěli, aby pak, nelidsky namačkáni za ploty na chodnících, mohli aspoň zpovzdálí vzdát hold Lechu a Marii Kaczynským při jejich cestě na lafetách děl z Mariánské baziliky na Wawel. Ti šťastnější mohli říci, že skutečně viděli prezidenta na poslední cestě. Mnozí ale dopadli jako mladý pár z 500 kilometrů vzdálené Bydgoscze, který uvázl v davu stovky metrů od smutečního průvodu. „Nic jsme nezahlédli, ale aspoň jsme to zkusili. Podíváme se na to v televizi.“
