Neslyším harmoniku, sakra Přitom začátek se příliš nepovedl: dvacetiminutové zpoždění jen umocňovalo lítost nad tím, že ve vzdálené Areně v tu dobu dohrávali svůj (vynikající) koncert My Bloody Valentine a mnoho fanoušků sleduje místo nich jen nějaké Youngovy „bedňáky“.
Až po desáté pódium ožilo. Se svou kapelou vkráčel Neil Young se svým tradičním obličejem morouse a seřval zvukaře, že neslyší harmoniku. Potutelně se usmál, teprve pak se přivítal s publikem a začal první, elektrickou část svého setu. Hrál téměř výhradně staré, léty osvědčené, všem známé hity: Dirty Old Man, Spirit Road, Down by the River nebo All Along the Watchtower. A hned úvodu všechny překvapil písní Hey Hey, My My (Into the Black), o které v půlce 90. let řekl, že už ji nikdy nezahraje. Část z ní totiž použil Kurt Cobain ve svém dopise na rozloučenou - předtím, než spáchal sebevraždu. Na pódiu byl v pohotovosti také malíř, který motivy písní ztvárňoval na velká plátna: obrazů namaloval alespoň patnáct.
Young překvapil ještě mnohokrát: nejen bezchybným výběrem písní (v akustické části zazněly mj. The Needle and the Damage Done, Cinnamon Girl, Heart of Gold, Unknown Legend nebo překrásná Mother Earth, zahraná na varhany), ale také skvělou formou, a to i doprovodných muzikantů a sboristů, mezi kterými zářila jeho žena Pegi. Snad jen závěrečný dvacetiminutový jam si mohli odpustit a ani výpůjčka od Beatles, skladba A Day in the Life, nebyla nutná. Přesto byl Young králem Roskilde.
***
Na pódiu byl i malíř, který motivy písní ztvárňoval na velká plátna. Obrazů namaloval patnáct.
