Slaví-li nějaká osobnost stovku, automaticky pronikne do novin. Pro architekta má ale požehnaný věk i praktický význam. Na rozdíl od malířů či hudebníků vidí, jak jeho dílo obstálo ve zkoušce času, jak jednotlivé stavby, ulice, ba celá města fungují i po půlstoletí provozu. Nevypadalo to na rýsovacím prkně jinak? Tuhle otázku si teď může klást Oscar Niemeyer, Brazilci i celý svět.
Niemeyer v sobotu oslavil stovku. Brasília, jeho dítě a symbol všech plánovaných metropolí, slaví padesátku. V roce 1956 rozhodl o její výstavbě prezident Kubitschek (po matce od Třeboně), následnou soutěž vyhráli architekti Costa s Niemeyerem a již v roce 1960 byla Brasília vyhlášena metropolí Brazílie.
Jenže vyhlásit neznamená zprovoznit. Znáte film Muž z Ria? Ten ukazuje Brasílii v roce 1964 ještě rozestavěnou - po kostrách paneláků šplhá Belmondo a dosud hliněnými ulicemi se honí auta. Jinak to vidí ctitelé moderny, Zbožňují Niemeyera s jeho vizemi a prosadili, že UNESCO zařadilo Brasílii jako jediné město z dvacátého století na seznam světového kulturního dědictví. Úplně jinak to vidí místní lidé -je to nejdražší město v zemi a žije se v něm nezvykle. „Problém Brasílie je v jejích rozměrech a nefunkční hromadné dopravě,“ dělí se na webu o svou zkušenost český student. Není přitom hromadná doprava podmínkou inženýrsky plánovaných měst? Prioritou autora byla estetika a ve svých stavbách nepřipouštěl bezpečnostní zábradlí. Když se ale v prezidentském paláci zřítil z rampy arabský šejk, zábradlí přidělali bez ohledu na názor Mistra.
To vše jsou různé stránky jedné mince. Ta mince se jmenuje sociální inženýrství a v architektuře je jejím největším žijícím symbolem právě Niemeyer.
Dvacáté století v kostce Shrneme-li jeho životopis, dostaneme stručné dějiny dvacátého století a vývoj levicové avantgardy.
Když Niemeyer přichází na svět (15. prosince 1907 v Rio de Janeiru), moderna si razí cestu. U nás právě Josef Kotěra projektuje muzeum pro Hradec Králové.
Když je mu deset let, v Rusku vítězí bolševici a značná část nastupující umělecké generace ve světě získává novou ideologickou vzpruhu.
Když je mu dvacet a začíná studovat architekturu, na Západě i na Východě se projekty avantgardních architektů začínají prosazovat. Když je mu třicet a nastupuje do studia Lúcia Costy, v Sovětském svazu drtí avantgardu stalinské procesy, aniž by to s levicovými intelektuály na Západě hnulo.
Když mu táhne na čtyřicet, vstupuje do komunistické strany. Má úspěchy. Ministerstvo školství ho pověří utvářením „nového člověka, brazilského a moderního“. S Costou vytvoří brazilský pavilon pro Expo v New Yorku a svět hovoří o brazilské avantgardě jako o „prvním národním stylu v moderní architektuře“.
Když je mu padesát, přichází životní dílo. O urbanistický návrh Brasílie pečuje Costa, ale autorem známých staveb - „aleje ministerstev“, divadla, knihovny, katedrály, muzea - je Niemeyer.
Když mu táhne na šedesát, moci se v Brazílii chopí vojáci, takže komunista Niemeyer odchází do exilu do Francie. Tam navrhuje nové sídlo tamních komunistů (minulou středu obdržel nejvyšší francouzské vyznamenání Řád Čestné legie).
Když zraje sedmdesátka, navštíví Sovětský svaz (kde slyší, že „místo pro komunistického architekta je v Moskvě“) a udržuje přátelství s Fidelem Castrem, jenž prý řekl: „Niemeyer a já jsme poslední komunisté této planety.“
Když slaví osmdesátiny, v Moskvě začíná perestrojka, ale Niemeyer je už zpět v Brazílii. Vrátil se ještě za vojenského režimu a stihl navrhnout pomník prezidenta Kubitscheka. Když se mu blíží devátý křížek, vládnoucí komunismus se globálně zužuje na Čínu a Kubu, leč Niemeyer navrhuje své - podle mnohých názorů - nejlepší dílo, muzeum současného umění ve městě Niterói.
Když má na dohled stovku, je stále aktivní - dokončil pomník komunisty Carlose Marighelly a pracuje na soše muže, který kubánskou vlajkou bojuje proti americkému bojkotu Castrova „ostrova svobody“.
Moderní, sterilní, mužský ideál Brasília, město rozdělené na účelové sektory (vládní, obytný, bankovní, hotelový, nákupní), je jen špičkou ledovce urbánního sociálního inženýrství. V minulé dekádě tři státy přenesly své metropole z přebujelých velkoměst do „projektů budoucnosti“ - Nigérie (Abuja), Tanzanie (Dodoma) a Kazachstán (Astana, pikantně stojící na místě stalinského lágru pro manželky „nepřátel vlasti“).
Nejryzejším příkladem je indický Čandigarh. První premiér Néhrú viděl v jeho vzniku „odvrat od minulosti a symbol budoucnosti“. Skutečný důvod není tak romantický - potřeba odtrhnout od Paňdžábu jeho východní, hindsky hovořící část. Tak vzniká nový svazový stát Harijana a idea nové společné metropole pro oba státy. Myšlenky se chopí Le Corbusier a brzy je na světě inženýrské město rozdělené na 47 soběstačných sektorů. Jak vypadá dnes? Čandigarh je nejbohatším městem v Indii, městem úředníků, kde na 1000 mužů připadá jen 777 žen, letos se prohlásilo za nekuřácké. Svým způsobem tak naplňuje určitý ideál -moderní, prosperující, podle vědeckých poznatků navržené, muži ovládané, sterilní, nekuřácké, árijské město. Ideál, na který bychom někdy raději zapomněli, ale který nechtěně připomínají díla osobností, jako jsou Le Corbusier či Niemeyer.
***
Oscar Niemeyer
Brazilský architekt, celým jménem Oscar Ribeiro de Almeida Niemeyer Soares (*15. 12. 1907), je považován za jednoho z nejvýznamnějších světových architektů období modernismu. Ve své tvorbě využíval rozmanité možnosti železobetonových konstrukcí a jeho stavby mají tak dynamické tvary, že se blíží sochařskému pojetí hmoty. Ačkoli patří k autorům, podle nichž má být stavba především účelná, nepůsobí jeho architektura chladně. Jak řekl, „musí vyjadřovat ducha technických a společenských sil, jež v dané epoše vládnou“.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
