Před dvěma týdny zhasla velká naděje německého fotbalu. Hvězda stadionů, dvaatřicetiletý brankář Robert Enke, zaparkoval svůj luxusní mercedes v postranní uličce a odešel k železničnímu přejezdu, kde skočil pod vlak. Nejpravděpodobnější příčinou sebevraždy byly těžké depresivní stavy. Média jeho stavy dávala do souvislosti s nepříznivými životními událostmi, dopouštějíce se tak tradičního, někdy i tragického omylu. Ten spočívá v odvozování depresí od ran osudu. Jak ale vědí „vyvolení“, opravdu vážné deprese s životaběhem zase tolik nesouvisí. Nezřídka postihují lidi, jimž se v životě daří, a všichni se pak jenom diví. „Proč právě on...“ Tahle permanentní linka do pekla činí i ty nejslavnější lidi osamělými hráči, jejichž temnoty nezasvěcení těžko pochopí.
Česká tisková kancelář vydala o pár dní později zprávu, která v médiích spíše zapadla, totiž že Enkeho vdova použila na smutečním oznámení, které přetiskly regionální deníky na Hannoversku, citát z knihy Václava Havla Dálkový výslech: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne,“ uvádí se na parte.
Je to zajímavý a inspirativní pohled na naději, protože asi většina z nás ji pokládá spíš právě za „přesvědčení, že něco dobře dopadne“ než za „jistotu, že má něco smysl“, byť to třeba dopadne špatně. Havlova naděje tak vede až za život, a právě to inspirovalo i paní Enkeovou. Každý z nás už naději někdy v životě hledal, každý se k ní někdy upíná. Každého už někdy, třeba i vícekrát zradila, a přece po ní, děvce proradné, v nejtěžších chvílích lapeme jak kapři v předvánoční kádi po vzduchu. Asi proto, že někdy je jedinou nití spojující nás se Smyslem. Nití tenkou, ale mající sílu lana.
Zdá se to jako pár týdnů, a přesto jsme minulý týden oslavili 20 let od sametové revoluce, po slovensky nežnej revolúcie. Obě adjektiva charakterizují nenásilný charakter tehdejší změny poměrů. Dnes již není třeba je psát v uvozovkách, neboť ty krásné sychravé dny 89. roku se staly regulérním historickým označením. Možná tehdy byla jediná hypotetická naděje na odstranění komunistů z veřejného života. Pak by se ale naše revoluce nejmenovala tak hebce, neboť by pravděpodobně měla mnohem drsnější průběh.
Na stránce LN citující média z 89. roku jsme se mohli dočíst, že „počet občanů NDR zdržujících se na velvyslanectví NSR se pohyboval kolem 3500. Velvyslanectví NDR v ČSSR ČTK sdělilo, že podle dohody mezi NDR, NSR a ČSSR vystavuje jeho konzulární oddělení pro občany NDR zdržující se dočasně na velvyslanectví NSR v Praze na jejich žádost listiny o propuštění ze státní příslušnosti NDR a legitimace pro výjezd z ČSSR do NSR.“ No nebyly to krásné časy (NNTKČ)?
O autorovi| ONDŘEJ TUČEK, jazykový redaktor LN
