Sám se kdysi označil za prokletého básníka. Soubor knih veršů Paula Verlaina nyní vydalo v překladu Gustava Francla nakladatelství Vyšehrad.
V básni Na plese Paul Verlaine napsal: „Sen o ženských stehnech/ Se stropy a oblohou/ Z překrásných zadků a klínů těch/ Dam, jež přicházejí a jdou“. Tyto verše pocházejí ze svazku erotických básní Ženy & Muži, česky publikovaného v loňském roce. Jeho první část vyšla v roce 1890 v Bruselu a její náklad byl zabaven policií. Druhá, „mužská“ část byla zveřejněna až po autorově smrti. Na závěr souboru je zařazen parodický Sonet o díře do prdele, který sepsal Paul Verlaine společně s Arthurem Rimbaudem.
O deset let mladší básník vstoupil Paulu Verlainovi do života v době, kdy byl již ženatý a žil v Paříži. O situaci se lze dočíst v závěru prozaické Zpovědi: „A tak to v mém manželství šlo ode zdi ke zdi... až do října roku 1871, kdy do Paříže dorazil Arthur Rimbaud, vůči kterému moje žena okamžitě pocítila úplně neopodstatněnou žárlivost, nu ano, přikládala všemu sprostě urážlivý smysl...“ Zlým zkouškám řekl jsem dost Paul Verlaine (1844-1896) se narodil v Metách. Jeho otec byl kapitán u ženistů, a tak vyrůstal ve vojenském prostředí. Kvůli otcově zaměstnání se také rodina často stěhovala. Matka na svém Paulovi velmi lpěla, a to přesto, že ji v dospělosti v hádkách několikrát fyzicky napadl. Sám básník připustil, že jeho matka zemřela poté, co se nachladila, když o něj, stiženého nemocí, pečovala.
Dětství Paula Verlaina také velmi ovlivnila o osm let starší, osiřelá sestřenice, které se jeho rodiče ujali: „Když se později vdala -a pár let poté bohužel zemřela! - na naší náklonnosti to nic nezměnilo... to ona mi poskytla potřebný finanční obnos k vydání mé první sbírky Saturnské básně...“
Debutová sbírka vyšla v roce 1866. Tehdy už za sebou mladý básník měl maturitu na Bonapartově lyceu a pracoval jako úředník na radnici. Díky nepříliš náročnému zaměstnání mohl věnovat dostatek času nejen psaní básní, ale také navštěvování literárních kaváren, kde se seznámil s mnoha spisovateli. V těchto letech se také již naplno projevil sklon Paula Verlaina k utápění reality v alkoholu. Mimo jiné se tak snažil vyrovnat se smrtí otce a sestřenice. A v roce 1869 poprvé fyzicky napadl svou matku.
Zmíněný rok však znamenal pro básníka určitý zlom. Nejenže vydal druhou sbírku Galantní slavnosti, ale také se seznámil s šestnáctiletou Mathilde Mautéovou. Všechno vypadalo tak idylicky. Paul Verlaine své mladé nevěstě připsal další knihu veršů s názvem Dobrá píseň (1870): „Zlým zkouškám řekl jsem: Už dost!/ Mé srdce vítá budoucnost.// Pominuly už střety dračí,/ které mě doháněly k pláči.// Čas zlý, má duše, nevolej/ a chvíli oddechu mi přej.“
Ani Mathilde ovšem básníka po cestě spořádanosti dlouho vést nedokázala. Při obležení Paříže byl Paul Verlaine podezřelý ze sympatizování s Komunou, a tak přišel o své úřednické místo. Dal se znovu na pití. A pak mu do života vstoupil Rimbaud... Opustil Mathilde a dva roky se s ním potuloval po Anglii a Belgii. Těmito cestami byla inspirována další sbírka Romance beze slov (1874).
Jenže v Bruselu společné putování skončilo. Opileckých návalů zuřivosti totiž Paul Verlaine nedokázal ušetřit ani svého mladého přítele: „Takže - v Bruselu v červenci roku 1873 - rozpoutala se pouliční hádka, které předcházely dva výstřely z revolveru: ten první poranil bez vážných následků jednoho ze zúčastněných, ale protože byli přáteli, více se tím nezabývali, a navíc okamžitě, jakmile k té události došlo, bylo požádáno o prominutí a vše bylo odpuštěno.“ To by ovšem zrovna kolem nesměl jít strážník. A tak Verlaine putoval na dva roky do vězení. Tam se obrátil k Bohu, což se značně odrazilo v další sbírce Moudrost (1880).
Smrt pro mne jediný je lék Po propuštění se Paul Verlaine pokusil o další „nový začátek“. Chtěl se vrátit k Mathildě, tak však mezitím dosáhla soudní odluky. Básník se tak vydal do Anglie, kde byl zaměstnán jako učitel. Později se vrátil do Francie a nějaký čas se také snažil hospodařit na statku - s tímto obdobím je spojený též brzy ztroskotavší vztah s Lucienem Letinoisem. Vydal tehdy studii o prokletých básnících (1884), mezi něž zařadil i sebe a Rimbauda, a také nové knihy veršů, ale jinak byla situace zralá na „nový úpadek“. Znovu přilnul k alkoholu a opět fyzicky napadl matku. Po její smrti v roce 1886 se básník ocitl zcela bez prostředků. V posledních letech jeho života se nicméně díky některým literátům zrodila verlainovská legenda.
Autor vydával další vzpomínkové prózy a absolvoval přednáškové turné po Belgii, Holandsku a Anglii, ale chudoba jej neopustila. Honorářů Paula Verlaina umně zbavovaly dvě „pouliční“ milenky. „Kníže básníků“ tak zemřel v bídě. Za jeho rakví však šel dlouhý zástup básníků a obdivovatelů.
Jako by Paul Verlaine svůj život jasnozřivě nahlédl již v raných verších: „Smrt pro mne jediný je lék,/ protože žal můj bezmezný je.“
