LIVERPOOL/PRAHA Od roku 2001 stihl John Arne Riise nastřílet za FC Liverpool 31 gólů. Jeho poslední zásah, kterého dosáhl v rudém dresu, ale tyto statistiky nerozšíří a z hlavy by ho nejradši vymazal také norský fotbalista.
Na konci prvního semifinále Ligy mistrů, v němž hostili „Reds“ londýnskou Chelsea, už diváci sledovali spíš časomíru než dění na hřišti. Zrovna vypršela čtvrtá minuta nastavení. Zápas nezadržitelně spěl k vítězství domácích 1:0.
Rozhodčí ale ještě nechal odcentrovat před branku hostujícího Kaloua. Bránící Riise se chystal míč uklidit do bezpečí.
Co se stalo potom? Pokud si odmyslíme skutečnost, že Riise poslal míč do vlastní sítě, padl krásný gól. Proti dobře umístěné a optimálně prudké hlavičce byl brankář Reina bezmocný. Stadion Anfield Road ztichl. Ani dobíhající kanonýr Drogba by celou akci nedokázal vyšperkovat efektněji.
Smutný hrdina skryl okamžitě tvář do dlaní. I když se nadějný výsledek před odvetou rázem přeměnil v záludnou remízu, o selhání nikdo z domácího tábora nehovořil.
„Byla by chyba na něj svalovat vinu. Nedá se to nazvat jinak než smůla. Všichni jsme byli poblíž a dělali totéž. Spíš bychom si měli vyčítat, proč centr prošel až před branku,“ tvrdil Riiseho spoluhráč Jamie Carragher. „Takové situace se těžko brání,“ souhlasil také trenér Liverpoolu Rafael Benítez.
Smutný příběh Woodgata Ze zmíněných slov se dá usuzovat, že Riiseho kariéru selhání pravděpodobně výrazně nepoznamená. U hesla „vlastní gól“ v internetové encyklopedii Wikipedia však najdete seznam případů, kdy tomu tak nebylo. Mezi nimi vyčnívá příběh Jonathana Woodgata. Anglický obránce přestoupil v roce 2004 z Newcastlu do Realu Madrid. Kvůli svalovému zranění si za „Bílý balet“ nejdřív rok nekopl. Očekávaný návrat v září 2005 se odehrával podle katastrofického scénáře. Woodgate během prvních tří zápasů ve španělské lize vstřelil dva vlastní góly a byl jednou vyloučen.
„Řekl jsem si: Můj bože! Nemohl jsem uvěřit, že něco takového se stalo zrovna mně,“ láteřil Woodgate nad nepřízní osudu. Fanoušci mu po prvním zápase ještě tleskali, loni ho ale zvolili v anketě deníku Marca nejhorší posilou století.
I česká liga viděla minulý týden jeden exemplární příklad fotbalového smolaře. Brankář Mostu Milan Švenger si nešťastně srazil míč za vlastní záda hned dvakrát a výrazně se podílel na vítězství Bohemians 1905 4:2.
Góly, které střelci neslaví, padají často i na reprezentační úrovni. Naposledy se o tom přesvědčil obránce Michal Kadlec, který při podzimním debutu v českém dresu pomohl nezaviněně Slovensku. Šlo jen o kosmetickou úpravu - Češi zvítězili na Letné 3:1.
Mnohem vážnější dopady mohl mít „střelecký den“ Antona Ondruše v semifinále mistrovství Evropy 1976. Proti Nizozemsku nejdřív poslal československý kapitán svůj tým do vedení. Jedenáct minut před koncem ale také skóre vyrovnal. V prodloužení už stříleli góly pouze pozdější šampioni a zvítězili 3:1. I když to není vždy pravidlem, měl tento příběh o vlastním gólu šťastné rozuzlení.
Za vlastní gól smrt Když si kolumbijský obránce Andres Escobar na MS 1994 v zápase s USA nešťastně srazil míč do vlastní sítě, určitě netušil, že si právě podepsal rozsudek smrti. Po prohře 1:2 Kolumbie skončila na turnaji už v základní skupině. Krátce po návratu domů zastřelil tehdy sedmadvacetiletého obránce před barem v Medellínu neznámý útočník. Podle Escobarovy přítelkyně vrah po každé z dvanácti ran vykřikl ve stylu jihoamerických televizních komentátorů dlouze „Góóóóól“. Z činu policie usvědčila Humberta Castra, kterého soud poslal na 43 let za mříže. Před třemi lety byl ale za dobré chování propuštěn.
