Kniha s podtitulem Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách je výsledkem přednáškového cyklu Akademie věd a Univerzity Karlovy. Editoři Jiří Starý a Sylva Fischerová v ní sebrali jedenáct esejů, jejichž autoři zkoumají význam mytologie v životním prostoru rozličných kultur od starověké Číny přes křesťanský Západ až k současným nomádům. Hned v úvodu ale editoři zdůrazňují, že se tu žádný nadřazený pohled všeználků na přitroublé primitivní národy konat nebude. Leitmotivem esejů je sympatický předpoklad, že mytologie i věda jsou dvěma úhly pohledu na ten stejný svět a ani jeden z nich není nadřazen tomu druhému.
To hlavní má geografie přece s mýtem společné: i ona usiluje o uchopení světa, jen místo vyprávění používá mapu. Ať si o všehomíru vyprávíme u ohně, nebo u globusu, na hranice poznání narazíme tak jako tak. Kde se dnešní Evropan vymezuje proti černým dírám, tam se mongolský nomád ustanoví zase kruhem země, v němž stráví kočováním život. Na hranice univerza narazíme jak ve starověkém Řecku (kde svět je Achilleovým kruhovým štítem, který pro něj vyrobil Hefaistos) a v Římě (kolem něhož prý vykroužil politickou, morální i zákonnou hranici sám Romulus), tak v Irsku tisíc let po Kristu (kde sám ostrov byl středem světa, a jeho okolí tudíž tehdejším světoobčanům už nestálo za pozornost) nebo v Číně (kde ve čtyřech světových stranách kolem obyvatelného středu sídlily obludy, k nimž nebylo radno se byť jen přiblížit). Tak jako dnes měly i hranice tradičních světů geografický základ: určovaly je horské štíty, vodní toky a nepřekročitelné překážky. Význam jim ale dával mýtus.
I staří Seveřané rozlišovali ve vikinských dobách svět na neznámý a známý. Na rozdíl od Číňanů, na něž čekala za každým rohem jiná smrt („Jsou tam obři vysocí na tisíc sáhů, kteří právě po tobě slídí...“), byli však Vikingové do putování po moři tak hrrr („Vpřed žene chladivý vítr černé přídě, kovem kryté lodi kloužou hrdě k zemi...“), že s tím nepřestali, ani když nevědomky objevili Ameriku. A byla to zase geografie opředená mýtem, co Seveřany hnalo daleko od domova – podle mýtu bylo moře jejich bytostnou součástí. Takovou spřízněnost člověka se zemí nachází další z esejů i v judaismu; podle rabínů byl člověk stvořen z prachu, který Bůh posbíral z celé země. Prach jsi a v prach se obrátíš, říká se dodnes – ale pozapomíná se na to, jak s tím souvisí hrozba potopy světa. „Člověk je prach,“ pravil starozákonní Bůh, když se rozhněval nad lidskou zkažeností, „přivedu na něj vodu a rozpustím ho!“
Z povahy přednáškového cyklu se povaha i forma esejů v knize různí; všechny ale odkrývají úžasné předivo mýtů za strohými geografickými reáliemi. Nejednou se pak u ní s těžkým srdcem zamyslíte třeba nad tím, jak jsme vůbec mohli mezi sebe a zem, z níž nás pánbůh stvořil, naskládat půl druhého metru asfaltu.
VYŠLO ČESKY Mýtus a geografie
Jiří Starý, Sylva Fischerová (eds.) Vydal Herrmann & synové, Praha 2008. 368 stran.
