Přesně před dvěma lety unikl do médií záznam rozhovoru mezi francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym a tehdejším českým premiérem Mirkem Topolánkem, který pořídil velvyslanec v Paříži Pavel Fischer. Publikoval ho Reflex, v Česku vyvolal menší aféru a ve Francii dotčenou pozornost. Ministr zahraničí Schwarzenberg se Francouzům omluvil a jeho ministerstvo dostalo od Národního bezpečnostní úřadu pokutu 77 tisíc korun za to, že diplomaté na pařížské ambasádě neopatřili dokument stupněm utajení „vyhrazené“, který mu příslušel. A tím kauza skončila.
Únik amerických diplomatických dokumentů bude mít zřejmě nesrovnatelně větší následky. V diskusi mezi těmi, kteří říkají, že se vlastně zase tak moc nestalo, a těmi, pro něž je událost 11. zářím americké diplomacie, se přikláním spíše k těm druhým. Únik zprostředkovaný WikiLeaks má globální a zcela zásadní význam. Co se vlastně stalo? Nejmocnější světová velmoc nedokázala zabránit akci hrstky excentrických aktivistů, kteří jí ukradli ohromné množství důvěrných informací a pro pobavení celého světa je začali uveřejňovat. Až budou za pár set let historici psát kapitolu s názvem „konec americké dominance“, zařadí do ní video Hillary Clintonové nervózně obracející papíry, z nichž čte oficiální vyjádření State Departementu k úniku, hned za záběry padajících newyorských mrakodrapů.
Za každým únikem informací je selhání nějakého jedince. Jestliže ale americké diplomatické depeše skutečně ukradl dvaadvacetiletý zpravodajský analytik Bradley Manning sloužící v Iráku, pak jde o fatální chybu celého systému. Proč má bezvýznamný a nezralý americký voják a spolu s ním několik milionů dalších osob přístup k materiálům, které se nikterak nemohou týkat jejich práce a v předelektronické době by je mohlo číst maximálně pár desítek vysoce postavených funkcionářů státní administrativy? Za těchto podmínek je další únik jen otázkou času, protože počet frustrovaných a všeho schopných jedinců je v každé struktuře úměrný její velikosti.
Únik má značně pornografické rysy: ukazuje v celé nahotě to, o čem všichni vědí, ale co ve slušné společnosti zůstává skryto. Těžko najít prosťáčka, který si myslí, že se diplomaté vyjadřují o svých partnerech v důvěrné korespondenci „diplomaticky“, nebo který netuší, že pod diplomatickým krytím pracují rozvědčíci sbírající všechno, co se kdy může hodit. Co jsme se dozvěděli nového?
Zatímco světové publikum se baví, analytici amerických nepřátel pracují naplno. Pro zpravodajce každé země musí být čtvrt milionu důvěrných zpráv skutečný zlatý důl.
Jestliže podobným únikům nejde zabránit a džina vypuštěného z lahve vrátit zpět, pak snad můžeme doufat, že v krásném novém světě WikiLeaks budou časem chodit nazí všichni, a ne jen ti, kteří se znelíbili jedné hackerské partě. Máte přístup k tajným informacím, šéf vás nedoceňuje a chcete být pár minut slavný? Pošlete e-mail Assangovi.
Pravděpodobnější ale je, že tajemství budou zavírána do bezpečnějších místností, přístup k informacím omezenější a tresty za úniky tvrdší. Internet nebude v lidských dějinách první technologie, jejíž rozšíření mělo paradoxní a nečekané důsledky.
***
Máte přístup k tajným informacím, šéf vás nedoceňuje a chcete být pár minut slavný? Pošlete e-mail Assangovi.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor Orientace
