Flóra je knížka pro začínající čtenáře, pro ty opravdu malé, ani ne tak do školních lavic, spíš ještě mámě či dědovi na klín.
„Do malých rukou malou knihu,“ prohlásila prý kdysi Daisy Mrázková (1923), vynikající ilustrátorka a spisovatelka, tvůrkyně celkem jedenácti křehkých barevných opusů. Tenhle její „medvídek s hlavou na niti“ je další z magických událostí, za které vděčím svým dětem. Když obrázková knížka vyšla poprvé, zajímal mě už spíš Vinnetou, ale teď příběh mrňavého plyšáka musím pořídit znova, už jsme knížku dotrhali.
Svíravá opuštěnost ulic, když padá sníh a lampy vykrajují z temnoty ponuré městské kouty a někde v blátě a špíně leží pohozený plyšový medvídek. Kýmsi opuštěný, aby ho děti, hybatelé osudového děje, našly a zase svou láskou oživily.
Psáno a malováno je to podle skutečné rodinné události. Klukem, který medvědího bezdomovce našel a zachránil, byl autorčin synek Cyril. Jde o vánoční příběh, ne snad kvůli stromku a hodovnímu stolu, ale protože jde o všechno. O život malého medvěda, solidaritu, slitovnost. Není divu, že v mezeře mezi vydáváním knih Daisy Mrázkové v Albatrosu a znovuobjevením medvídka Flóry v Baobabu rozdával léčivé knížky této vlídné paní například farář Vacek svým farníkům v Letohradu po tuctech. Někomu v dětství osud nadělil Pavlíka Morozova, jinému Štěpánku Haničincovou, jinému zas Pokémony, my se radujme z další generace Daisy Mrázkové. Haleluja! Svět je dobrý. Jáchym Topol Daisy Mrázková: Můj medvěd Flóra Dotisk ve vydavatelství Baobab, 50 stran
Televize Které děti sní o škole?
Povídkové filmy od různých tvůrců jsou divácky atraktivním způsobem, jak upozornit na důležité téma, vzdát poctu oblíbenému městu, poprat se s určitým kreativním limitem, případně zviditelnit méně známé režiséry po boku slavnějších kolegů. Dvojdílný film Dalších deset minut měl téma času, snímek 11'09''01 se skrz titulní časové omezení vztahoval k útokům 11. září 2001, Paříži, miluji Tě nebo Praha očima... jsou inspirované městy.
Film Neviditelné děti je věnován třem stům milionů dětí a mladistvých z celého světa, kteří trpí hladem, a stovce milionů těch, kdo se nikdy nepodívali do školy.
V sedmici režisérů vedle sebe stojí komerční titáni kalibru Ridleyho Scotta, tvůrci artovějších titulů, jako je Spike Lee, i globálně málo známí autoři typu Stefana Veneruseho. Společným jmenovatelem příběhů většinou pojmenovaných po hlavních hrdinech jsou děti, které nežijí tak, jak by ve svém věku žít měly: jejich každodenním údělem jsou války, hlad, nemoci, zanedbávání či život na ulici. Tanza je nucen bojovat kdesi v Africe v občanské válce a sní o tom, že bude jednou chodit do školy.
Uroše mají brzy pustit z černohorského vězení, ale je jasné, že se do něj chlapec zase brzy vrátí. Ciro se v Neapoli musí živit pouličními krádežemi. Jesus Children of America je o Biance - dívce drogově závislého páru, která se snaží před spolužáky utajit, že je HIV pozitivní. A tak dále. Zisk z filmu byl použit v rámci fondu, který financuje zdravotní péči, potraviny a vzdělání potřebným dětem.
Vojtěch Rynda Neviditelné děti, ČT 2, noc z 16. 12., 0.05
Naučná kniha Vše, co chcete vědět o nemocích
Lidský život je ve své podstatě velmi nezdravý, důkazem čehož je fakt, že končí smrtí a jen ve výjimečných případech zmrtvýchvstáním. Po většinu času je navíc doprovázen nemocemi, které jsou vlastně nejvěrnějšími družkami naší existence.
Většinou jen málokdo je schopen popravdě říci, že je úplně zdráv, a pokud náhodou je, tak už se na něj něco chystá. Nejrozumnější proto je, abychom se se svými nemocemi smířili, přijali je a našli k nim svou cestu.
V tom je nutné je poznat, byť ne nutně důvěrně. K tomu dobře poslouží pěkná obrázková kniha anglické autorky Dobsonové, která zájemcům přibližuje smrtelné nemoci s láskou a úctou.
V kapitolách rozdělených podle jednotlivých druhů seznamuje s historiemi takových druhů a družek lidstva, jako byl či je mor, lepra, skvrnitý a břišní tyfus, tuberkulóza, horečka omladnic, malárie, vzteklina, žlutá zimnice. Nevyhýbá se ani méně známým druhům nemocí jako například „měchovec“, což ví jen málokdo, že je „parazitická infekce způsobená hlísticí sající krev“. Hlístice je přitom jakýsi červ, který se zavrtá do kůže u nohou a pak cestuje skrz tělo do plic, kde se však neusadí, nýbrž migruje dýchacím traktem do zadní části úst, kde je spolknut, čímž se vrací do střev, kde se v množství až sto tisíc uhnízdí nešťastníkovi, přičemž mu pije krev.
A takových zajímavých příběhů je v této knize plno. Kniha proto jistě potěší jako dárek pod stromeček. Jiří Peňás Mary Dobsonová: Nemoci, Příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie Vydal Slovart, Praha, 355 stran
Koncert Když umakart stepuje
O Vánocích se zjevuje nejen zlaté prasátko, ale také vzácné zjevy z popkultury, které si vybírají výhradně sváteční čas. Nuže, v pražském Paláci Akropolis se takto po čase odhalí Tros Sketos - sketařsko-stepařské trio performujících výtvarníků Najbrta, Róny a Skály, které existuje už od roku 1986.
Hvězd se Sketos dotkli jako protagonisté znělky karlovarského festivalu, ale tím spíš asi celovečerní zápřah překvapí ty, kteří si neumějí představit, co tak trio kromě minutového džinglu může zvládat. Tak jako v každém absurdním klaunství, i tady ve vší přešvihnutosti a huhňavosti lze občas zahlédnout kus něčeho doopravdy poetického, ba až dojemného, což se během adventu může zdát i příhodné.
Kapelou typu „ti nehráli, ani nepamatuju“ je i Umakart. Domácí „supergroup“ s Janem P. Muchowem, Dušanem Neuwerthem a Jaromírem Švejdíkem posbírala impulzy z kytarové i elektronické scény devadesátých let a ve věku poměrně dospělém je zkusila posunout dál. Zůstává u první vlny repertoáru, ale ten zvuk stojí za to slyšet zas. A koneckonců i koncertujícího Muchowa, který své nevelké nadšení do živého hraní kdysi shrnul do výroku „proč bych měl jít na procházku, když předem vím, že bude pršet“. „Živé hraní je pro nás něco jako malý fotbálek. Na hřišti se sejdou přátelé a o vítězství ani tak moc nejde,“ říká Švejdík. Na takové zápasy se obvykle nekouká s velkým napětím, tady to snad bude výjimka.
Pavel Klusák Tros Sketos, Palác Akropolis, Praha, 21. 12. Umakart, Kino Oko, Praha, 14. 12.
Dokument Děti objevují hudbu a tanec
Jak tanec a vážná hudba dokážou zapůsobit na svět a vnímání dítěte, zachycuje nový dokument režisérky Olgy Sommerové Drž rytmus! Film zaznamenal celý proces realizace taneční inscenace Špalíček na hudbu Bohuslava Martinů, kterou nastudovalo devadesát žáků pražských základních škol. Jde o projekt, který se inspiroval choreografií Angličana Roystona Meldoma. Ten nastudoval Stravinského Svěcení jara (v provedení Berlínské filharmonie a dirigenta Simona Rattla), v němž tančilo dvě stě padesát dětí z rodin přistěhovalců a problematických sociálních vrstev.
Sociálně-umělecký experiment choreografky Evy Blažíčkové, na němž se podíleli i studenti a absolventi Duncan Centre, trval rok a půl. Sommerové dokument zaznamenal jeho průběh od výběru dětí přes choreografickou práci až po premiéru v Kongresovém centru letos v červnu. A přitom šlo o děti, které neměly zkušenost ani zvláštní dispozice pro taneční či jiné umění. Přišly ze základních škol na Žižkově a v Košířích, kde jsou také početné romské komunity. Mnohé z nich se tak poprvé setkaly s vážnou hudbou a divadelním prostředím. „Pozorovat s kamerou děti, které se potýkají s několika neznámými - tancem, vážnou hudbou, ale i kázní - je pro dokumentaristu posvícení,“ přiznala se režisérka. A snímek je právě cenný tímto svědectvím o postupné proměně, vždyť mnozí zprvu vše odmítaly a neuměly se ani ukáznit, a přesto nakonec podlehli nadšení a radosti z úspěchu. Jana Machalická Drž rytmus! ČT 2, 17. 12. ve 20 hodin
