Zápas, který svádějí američtí rapeři Kanye West a 50 Cent s alby vydanými ve stejný den, je přitažlivé téma. Už proto, jak jej oba dva dokázali vyšponovat. Jestli prohraju, už nikdy nenatočím vlastní desku, hecoval 50 Cent. Člověku, který desky porovnává v Praze, nepochybně uniká tolik souvislostí dění za oceánem, že si hned vzpomene na historku z dětství. Jako chlapec požádal své šťastnější příbuzné, aby mu z dovolené přivezli trošku vody z Atlantiku. Splněný slib měl podobu dvou deci slané vody ve skleničce od přesnídávky. Ty mu ovšem nemohly vyprávět o přílivu a odlivu na bretaňském pobřeží anebo mohutnosti Golfského proudu. Podobně, ze zvukových konzerv lze jen tušit, co se raperům honí hlavou („dnes večer buď mojí černou Kate Moss,“ loudí Kanye West, „vezmu čtvrtlitr vody, prodává se v lahvi za dva dolary/Coca Cola jí koupí za miliardy/ co má ksakru bejt?“ hájí své úspěchy 50 Cent), ovšem poznámce týdeníku Village Voice, že „pan West a pan Cent jsou dvě nejnestoudněji protivné postavy v Americké popkultuře od dob Cheneyho a Rumsfelda,“ rozumí přesně jen znalci současných poměrů v USA. Ale nemusí to být jen Američané na domácí půdě, komu odtud není úplně rozumět. „Eláni zbořili New York,“ hlásil v pondělí deník Aha! „Dobyli jsme Carnegie Hall,“ pronesl jeden z hudebníků. Při vší úctě, jak by o slavné síni asi mluvil někdo z těch, pro něž ji nepronajali krajané? Naštěstí s nadhledem sobě vlastním dodal: „Roznesli jsme ji na kopytech!“
O autorovi| Petr Vizina, redaktor LN
