KÁHIRA/PRAHA Psal se únor 1998, do útoku na dvojici amerických ambasád v Africe zbývalo půl roku, do 11. září ještě o tři roky více. Usáma bin Ládin společně se svým pobočníkem Ajmánem Zavahrím a dalšími třemi předáky extremistů z Egypta, Bangladéše a Pákistánu vydal prohlášení výmluvně nazvané Džihád proti židům a křižákům.
V něm se po odstavci plném velebení Alláha a odvolávek na proroka Muhammada můžeme dočíst: „Arabský poloostrov nebyl nikdy -od časů, kdy jej Alláh zploštil, stvořil pouště a obehnal jej mořem - napaden žádnými jednotkami jako nyní křižáckými armádami, které se tu roztahují jako kobylky, požírají zdejší bohatství a plení porosty.“
Jakkoliv by to podle názvu prohlášení vypadalo, tak se ovšem v textu žádné další větší útoky na křesťany z náboženských pozic nekonají. „Křižáky“ totiž nejsou ani tak myšleni křesťanští věřící jako Američané. Ostatně výzva k jejich zabíjení jakožto „povinnosti každého muslima“ je páteří celého prohlášení. Byť jde o téměř 13 let starou záležitost, je pro popis vztahu islamistických extremistů ke křesťanům typická. Příslušníci víry v Ježíše Krista jsou pro Al Kajdu a podobně fanaticky orientované organizace pochopitelně nepřáteli - ostatně jako všichni náboženští „odpadlíci“ včetně šíitských muslimů. Terčem jsou ale spíše zástupným. Buď jakožto symbol západní přítomnosti (Američané = křižáci), anebo jako prostředek k vyvolání náboženských nepokojů a chaosu, které by mohly ulehčit svržení domácích vládců.
A právě posledně jmenovaná pohnutka nejspíš stojí za nedávnými útoky proti koptským křesťanům v Egyptě. „Al Kajda se pokouší vyvolat nepokoje mezi muslimy a křesťany, které by vedly v sektářské střety a případně i občanskou válku,“ řekl agentuře AFP jemenský specialista na radikální islamismus Saíd Gamahí. A jak dále připomněl, následné pouliční nepokoje po útoku v Alexandrii byly částečným naplněním tohoto scénáře.
Malé riziko odvety Další analytici pak upozorňují na to, že křesťané se v poslední době stávají stále častějším terčem útoků ještě z dalšího, mnohem prozaičtějšího důvodů - jsou totiž terčem snadným. Jelikož se jedná o příslušníky menšin, které v domovských zemích nemají žádného silného zastání - a nestojí za nimi žádné ozbrojené síly či militantní skupiny -snižuje se i riziko odvety. To je viditelné hlavně v Iráku, kde se Al Kajda nejdříve snažila rozpoutat násilnosti mezi oběma hlavními skupinami muslimů - sunnity a šíity. Jenže šíitové reagovali na násilnosti stejnou mincí a hněv sunnitských obyvatel, které se Al Kajda - sama vycházející ze sunnitských kořenů - snažila získat na svoji stranu, začal mířit proti Usámovým lidem.
Riskantní jsou pak i útoky proti západním (tedy hlavně americkým) vojákům. Na masy sice můžou působit efektně jakožto demonstrace síly, taktéž ale vyvolávají silnou protiakci.
Zatím ale není jasné, co stále se množící násilnosti vůči křesťanům na Blízkém východě způsobí. Například libanonské noviny po útoku v Alexandrii varovně psaly o „zemětřesení v Egyptě“ a ohrožené budoucnosti arabského světa, jediným hmatatelným následkem je ale zatím pouze úprk křesťanů před násilím do bezpečnějších zemí. Například v Iráku už jdou tyto počty do statisíců...
