V české politice se pohybují lidé s různým „světonázorem“: ateisté, agnostici, lidé s různým náboženským přesvědčením. Politici s křesťanským náboženským přesvědčením jsou rozeseti v různých politických stranách, zvláště pravicově a středopravicově zaměřených. Ani v době, kdy KDU-ČSL, která se vydávala (či která se kromě jiného vydávala) za „křesťanskou“, byla ve vládě, resp. ve sněmovně, nebylo možné říci, že by politici s křesťanským náboženským přesvědčením byli shromážděni pouze v této straně.
Dělat a priori „křesťanskou politiku“ je nesmysl, protože mezi politikou a křesťanstvím je zásadní rozdíl v zaměření a v oblasti působnosti. Zatímco křesťanství se zaměřuje na člověka coby subjekt, politika se zaměřuje na člověka coby objekt. Zatímco křesťanství řeší individualitu, politika řeší masu či skupinu. Zatímco pro křesťanství je jedinec svatý, politika ho obětuje pro své „vyšší“ zájmy. Křesťanská politika by znamenala chtít na „objektivní“ politické rovině sloučit subjekt a objekt, mezi kterými bude na této rovině vždy rozpor, nebo alespoň napětí.
„Křesťanskou politiku“ ve smyslu hledání uspokojivých vztahů mezi subjektem a objektem by měla dělat na individuální rovině církev a také tak činí. Jediné opodstatnění KDU-ČSL v podstatě bylo prosadit zájmy církve v politice (neboť některé záležitosti církve se bohužel staly politickými, a to nikoli kvůli církvi, ale právě kvůli zásahům politiky do teritoria církve), aby se církev mohla věnovat svým záležitostem a nemusela se zdržovat politikou. Jednalo se o vrácení církevního majetku zabaveného komunisty, o vyřešení sporu o katedrálu uměle rozpoutaného českým „demokratickým“ státem a některými českými nacionalisty atd. Jednání jistě nebyla jednoduchá (zvláště kvůli levicovým politickým stranám), KDU-ČSL tyto problémy nevyřešila a opět se jimi musela nejen zabývat, ale i je řešit církev.
O „křesťanské politice“ a dalších perspektivách KDU-ČSL bylo nejen v poslední době napsáno mnoho článků a pojednání. Zdá se nicméně, že větší smysl než psát o „křesťanské politice“ by mělo psát o „křesťanech v politice“, neboť křesťanská politika se suma sumárum jeví jako mrtvý koncept, a fakt, že i když jsme jednou z nejateističtějších zemí v Evropě, je ve zdejší politice relativně mnoho křesťanů – a to i vysoce postavených (premiér, místopředsedkyně sněmovny) – se jeví jako zajímavý fenomén.
Zatímco pro křesťanství je jedinec svatý, politika ho obětuje pro své „vyšší“ zájmy
O autorovi| Zdeňka Karásková, politoložka
