Kde najít sterilně čistého hrdinu? Debatou
na tohle téma žije Česko už řadu měsíců. Lze říci, že sté výročí narození Františka Kriegla nemohlo přijít ve vhodnější okamžik, aby jí dodalo další rozměr.
Kriegla si připomínáme v době, kdy národ je rozdělen ve vztahu k bratrům Mašínům. Můžeme řadit mezi hrdiny muže, kteří se rozhodli pro odboj proti rozjíždějící se totalitě, ale přitom neváhali zabíjet? Na tuhle otázku konsenzuální odpověď schází. Jasnému stanovisku se vyhýbají i politici - s čestnou výjimkou Mirka Topolánka a jeho soukromé medaile pro Mašíny.
Krieglovo výročí přichází též v době, kdy se vracíme o šedesát let k „vítěznému únoru“ a o čtyřicet let k sovětské okupaci. Můžeme řadit mezi hrdiny muže, který v srpnu 1968 jako jediný z unesených představitelů Československa odmítl podepsat „moskevský protokol“, ale předtím, v únoru 1948, jako člen velení Lidových milic přispěl ke komunistickému puči? Přes možné pochyby se už dvacet let uděluje Krieglova cena, zatímco o Mašínech se hovoří jako o vrazích.
Kriegel i Mašínové dobře ilustrují jádro současné veřejné debaty. Dokázali něco, k čemu nenašel odvahu nikdo jiný, leč aby to mohli dokázat, museli se i něčím ušpinit - Kriegel aktivní pomocí při nastolení totality, Mašínové krví prolitou při odboji vůči ní.
Na těchto příkladech vidíme, jak těžké je najít sterilně čistého, bezproblémového hrdinu. A protože takoví hrdinové k dispozici nejsou, rádi se uchylujeme k táborové mentalitě fanklubů - pravičáci fandí spíše Mašínům, levičáci zas spíše Krieglovi. Přitom právě životní příběhy těchto konkrétních lidí ukazují, že důležitější než ideologie tu bývá nějaký osobní prožitek, zkušenost, dobrodružná povaha - prostě to, co je vymyká z šuplíku abstraktních čítankových hrdinů.
Rovné šance? V Praze s levicí František Kriegel pocházel z rodiny haličských Židů, z města Stanislawów (dnes Ivano-Frankivsk na Ukrajině), a do Prahy se dostal z podobného důvodu jako mnozí jeho souputníci - na polských univerzitách panoval numerus clausus pro Židy. Koncem dvacátých let se tak v Praze ocitá i Kriegel zároveň s později světoznámým „lovcem nacistů“ Simonem Wiesenthalem (jeho nedožité stovky vzpomeneme letos na Silvestra). První z nich vystuduje medicínu, druhý architekturu, ale Kriegel - na rozdíl od Wiesenthala - v Praze zůstává.
Meziválečné Československo z jasných důvodů přitahuje lidi, kteří se jinde v pozici menšiny cítí handicapovaní. Otevřená, liberální společnost Prahy Kriegla fascinuje, za avantgardu této dosud nepoznané rovnosti považuje levici a již v roce 1931 vstupuje do KSČ. Dva roky poté, co získá doktorát, začíná občanská válka ve Španělsku a Kriegel tam odjíždí jako šéflékař 45. mezinárodní divize - do Prahy se vrátí až po deseti letech.
Po porážce španělských republikánů je Kriegel internován ve Francii. Místo německé okupace ho ale díky norskému Červenému kříži čeká přesun do Číny, na frontu proti Japonsku. Válku končí na podzim 1945 jako smluvní lékař americké armády, čínsko-americké tankové skupiny v Barmě. Velitel plukovník Brown o něm řekl: „Jsem šťasten, že mám doktora Kriegla, jenž neví, co je to strach, a uprostřed bitvy o Walawbum ošetřil na padesát raněných.“ Vida, Kriegel má záznam v US Army o dekádu dříve než bratři Mašínové.
Dlouhý pochod komunismem Když se Kriegel koncem roku 1945 vrací do Prahy, mocenské poměry mu jako komunistovi s válečnou zkušeností nahrávají. Naplno se to projeví v únoru 1948, kdy působí jako politruk v hlavním štábu Lidových milicí, a rok poté už je náměstkem ministra zdravotnictví Plojhara. Jeho životní osud však ladí s nálepkou „kosmopolita“, která už brzy vede lidi v horším případě na šibenici, v lepším do vězení. Kriegel má opět štěstí - je sice vyhozen z ministerstva, ale může pracovat jako závodní lékař.
Do šedesátých let, již částečně rehabilitovaný, Kriegel vstupuje jako poradce Castrovy vlády na Kubě, pak primář pražské Thomayerovy nemocnice, poslanec Národního shromáždění, člen ÚV KSČ a nakonec i předseda Národní fronty.
Kriegel musí absolvovat „dlouhý pochod“ institucemi totalitního režimu, aby se stal zástupcem jeho liberálního křídla. A právě z toho titulu - jako reprezentanta státu - ho 21. srpna 1968 spolu s dalšími šesti rukojmími unáší KGB. V Moskvě nadchází Krieglova hvězdná hodina. Na samotné jednání, které má legitimizovat sovětskou okupaci, vpuštěn není, zato po něm Sověti chtějí, aby spolu s ostatními podepsal příslušný („moskevský“) protokol. Kriegel jako jediný odmítá a tím si zajišťuje nesmrtelnost nejen v paměti národa, ale i zášť normalizátorů, jimž nastavil mnohem drsnější zrcadlo než třeba Dubček.
V roce 1969 je Kriegel vyloučen z KSČ a mizí z veřejného života, ale zůstává činný v opozici. Tři roky před smrtí signuje Chartu 77. Hrdina bez problémů? Rumcajs František Kriegel má blízko k tomu, co si představíme pod pojmem národní hrdina, jeho odvahu uznávají všichni. Ale můžeme ho „bezproblémově heroizovat“, jak tu podmínku klade pro Mašíny v pondělních LN Anna Šabatová?
Pokud bychom měli hrdiny kádrovat „bezproblémovostí“, která se vyžaduje pro Mašíny, neprošel by prakticky nikdo. Mašínové mají svou prolitou krev, Kriegel má svou roli ve velení Lidových milic, zůstali by jen hrdinové z pohádek.
Titulek Kriegel po boku Mašínů zní možná divně, ale jen tomu, kdo podléhá navyklému táborovému fandění. Bereme-li hrdiny ne takové, jaké je chceme mít, ale takové, jací skutečně jsou, může být ten titulek docela normální.
František Kriegel Narodil se 10. dubna 1908 v Haliči. V Praze vystudoval medicínu, odešel do Španělska s mezinárodními brigádami, poté bojoval v Číně a Barmě. V únoru 1948 působil jako politruk v hlavním štábu Lidových milic, pak až do vyhazovu v roce 1952 na ministerstvu zdravotnictví. V srpnu 1968 jako jediný z šesti unesených představitelů Československa nepodepsal „moskevský protokol“. Za normalizace se stal signatářem Charty 77, zemřel 3. prosince 1979 v Praze.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
