* LN Opravdu byl takový nepoměr mezi názory na román Po Valentýnu ze strany nizozemských čtenářů a ze strany literárních kritiků, jak je uvedeno v doslovu k českému překladu?
Ano, to byl. V kritikách se často poukazovalo na stylistické nedostatky, avšak mnozí z recenzentů se nechali také strhnout sugestivností příběhu a označovali autorku za hysterku a podobně. Hysterická je ale hlavní postava románu. Podobné věci by se v dnešní době už neměly stávat. Naopak čtenáře román naprosto pohltí, jednak hraje na emoce, jednak je napsán s dokonalým citem pro gradaci napětí i tempa. Člověk jej přečte doslova jedním dechem, a to vám pak sem tam nějaká ta chybička na kráse ve slohu nevadí.
* LN Esther J. Endingová vyrůstala v hodně odlišné rodině než její románová hrdinka. Dá se tedy vystopovat nějaký důvod, proč se autorka rozhodla sepsat právě tento příběh?
Já mám informace o autorce natolik kusé, že bych se do takovýchto spekulací nepouštěla. Opravdu nevím, zda ji v dětství týral nevlastní otec, nebo zda měla či má incestní poměr s bratrem. A upřímně řečeno mě to ani nezajímá. Myslím, že příběh je mimo jiné také nástrojem její kritiky. Endingová demytizuje idylu květinové revoluce a celého hnutí hippies tím, že ukazuje, jak flower power vypadá v praxi. Dodnes přetrvává obraz života hippies jako nějaké pohádky. Ona se snaží ukázat, že ten, kdo postaví vlastní svobodu na první místo, se vlastně chová strašně sobecky a nezodpovědně ke svým blízkým, zvláště když se jedná o děti, které jsou na něm závislé. Pak je tu ale i kritický pohled na současný způsob konzumace sexu a vztahů. Toho věčného kalkulování při volbě partnera a zároveň cynicky chladného sexu.
* LN Po Valentýnu bylo přirovnáváno k románům dalšího nizozemského prozaika - Arnona Grunberga. Vy jste překládala oba autory, vidíte nějakou evidentní souvislost?
Určitou spojitost bych zde viděla. Jednak je to snaha o porušení dalšího společenského tabu, která oba autory spojuje. Za druhé, a to je markantnější, je to jednoznačně záporná postava matky u obou. Grunberg má už na svém kontě pěknou řádku románů, ale ani v jednom nenaleznete matku, k níž byste jako čtenář mohl pocítit sympatie. Většinou jsou to více méně sobecké mrchy se zhoubným vlivem na svého mužského potomka. V zatím jediném románu Esther J. Endingové je to právě matka, která vyvolává ve čtenáři odpor, až vztek, z té ženské se vám otvírá kudla v kapse.
