V druhém patře pražské Staroměstské radnice vystavuje od čtvrtka průřez prací z let 2002-2010 Tomáš Císařovský.
Výstavu nazval Žlutá skvrna, což je místo na oční sítnici, kde vidíme nejlépe.
* LN Pokud se nepletu, tak vystavená díla jsou všechno akvarely. To je technika, kterou známe všichni ze základní školy, z hodiny výtvarné výchovy. Co vás, mistra malířského, přivedlo zpět k vodovkám?
Akvarelem jsem se zabýval snad vždy. Každý, kdo začne malovat, začne akvarelem, vodovkami. Pro začátečníka je to nejsnazší a nejdostupnější způsob malování. Ale pro malíře je to možná nejsložitější technika. Protože akvarel musíte udělat rychle, okamžitě, spontánně. Jakmile pustíte barevnou skvrnu, tak už se jí vlastně nesmíte štětcem dotknout. Nebo můžete, ale vypadá to blbě. Barevná voda se chová někdy velmi zrádně, zcela nezávisle na vaší vůli. A musíte mít značnou zkušenost, abyste věděl, co se chystáte podniknout. Musíte na ni vyzrát. Když se to tak vezme, tak akvarel je vlastně největší malířova libůstka: vyžaduje velkou přesnost, zkušenost a hlavně jasnou hlavu.
* LN Takže je to ryze racionální technika? A přitom mi připadá, že z těch vašich maleb leze cosi tajemného.
Určitě. V člověku to aktivizuje jakési spodní procesy, které by při dlouhodobé, soustředěné malbě byly rozumem potlačeny. Plátno můžete tisíckrát přemalovávat, opravovat, vracet se k němu, tlačit k dokonalé představě. U akvarelu jsem velmi často překvapený, co se mi rodí pod štětcem. Odkrývá to zvláštní stavy mysli, ani vlastně moc nerozumím tomu, co mi to chce ta mysl sdělit.
* LN Kdo byl mistr akvarelu?
Byli různí vynikající autoři. Já mám hrozně rád Williama Turnera (1775-1851), jehož akvarely mi připadají ještě dokonalejší než jeho oleje. Ta lehkost, ta vzdušnost, ten třpyt jeho scenerií a férií, to nejdokonaleji zachytil na akvarelu. U nás má krásné akvarely třeba Václav Špála.
* LN Akvarel se často používá jako skica, třeba v plenéru, není-liž pravda.
Ano, já vlastně kdekoli, kde jsem, mám potřebu to zaznamenat. Samozřejmě tak, že si to namaluju. Takže kamkoli sebou tahám barvy a skicák, který mi slouží jako deník, jsou to zcela věci pro moji potřebu.
* LN Tady na výstavě jste vystavil skicáře z cest. Jsou tam i exotická místa. Jste světoběžník?
Ne, nepovažuju se za světoběžníka, ale cestuju rád. Vždy se můžu vracet do Itálie a do Francie, to snad každý, kdo má něco společného s malováním. Tam je pořád na co koukat. Nepohrdnu ani exotikou, tady jsou třeba malby z Martiniku, kde jsme byli se ženou.
* LN Jsou tu také skici z Čech. Co je pro českou krajinu typické?
Stažené světlo, taková rozptýlená deka, mezi barvami převažují barvy hnědé a okry, rozhodně to není místo velkých barevných kontrastů. Myslím, že se tím i podobá české mentalitě.
* LN Kolik spotřebujete skicářů?
Snažím se být úsporný: na každou cestu si beru tak jeden.
* LN Celou místnost jste na výstavě zaplnil akvarely lidských figur ve zvláštních, dalo by se říct hrozivých pozicích. Co znázorňují?
Není to pro mě úplně jednoduché verbálně pojmenovat. Snad jsem se snažil dotknout prostřednictvím lidské figury motivů, které jsou významné pro tuhle dobu.
* LN Já bych řekl, že to jsou takové malé figurální děsy.
Ano, jak jsem o tom mluvil: rychlý akvarel je tahá z podvědomí. A není asi divu, že se tam objevuje agrese, násilí, stres, destrukce, sexualita...
* LN Není to u vás nové? Já jsem vás měl vždy spíše za malíře vyrovnaného vztahu k životu, za, neuražte se, myslím to jako klad: pozitivního umělce.
To beru. Ale umělec se neobejde bez stinných stránek věcí. To se mi líbí třeba na mexické kultuře, že smrt je tam přítomná i v největším veselí, že lebka se tam dělá z růžového marcipánu, růžová smrtka, kterou můžete sníst.
* LN Trochu mi ty figury připomínají fresky v zasypaných domech v Pompejích...
To jsem měl vždycky hrozně rád. To jsou pro nás nesrozumitelné výjevy jakýchsi slavností, obřadů, mysterií, nikdo neví, co to přesně znázorňuje, ale je to hrozně emotivní. Působí to krásně a zároveň děsuplně. Jsou to pozice často velmi smyslné, ba sexuální. Podobné výjevy jsou vidět ale i na románských katedrálách, třeba ve zpodobnění posledního soudu. To mě také vždy nesmírně přitahovalo.
* LN Jak tu postavu vlastně namalujete? Máte model? Nebo podle fotografie?
Ne, tak jak to je, po paměti. Nic si nepředkresluju, prostě namočím štětec a jedu. Někde začnu a někde skončím. A hlavně to musím udělat hrozně rychle.
* LN Nedávno o vás napsali: „Dokud je Císařovský, malba nezemřela.“ Těší vás to, že?
Tak s dovolením, dělám to celý život. A dovoluju si tvrdit, že právě v tom akvarelu, což je skutečně těžká technika, se zúročuje zkušenost, kterou snad opravdu mám. Bez ní bych se do toho nepouštěl, protože když pokazíš takový papír, který používám, tak to je škoda i několik tisíc korun.
* LN Aha, co je to za papír?
To je himálajský ruční papír. Je nesmírně odolný a krásný. Vyrábějí ho vysoko v horách a suší na jižních svazích. Nechávám si ho posílat v exotických krabicích, a když mi přijde, připadám si jak za časů Konstantina Biebla, za časů lodí, co dováží čaj a kávu.
* LN Jak žijete? Jak vypadá den malíře Císařovského?
Většinou prostě. Ráno vstanu, jdu do ateliéru a tam maluju. Končím, když končí světlo. Doufám, že to budu dělat do konce života.
* LN Existuje ještě nějaké skupinové povědomí s Tvrdohlavými, jejichž jste byl údem?
S kolegy se samozřejmě rádi vidíme, sledujeme se, určitě se máme rádi. Ale každý je už sám za sebe.
* LN Minulý týden se znovu otevřela na pražské Národní třídě Špálova galerie. Při tiskovce oznámili, že tam s vámi počítají jako s kmenovým autorem.
To jsem samozřejmě rád, ale teď jsme se s Pavlem Langrem domluvili, že výstavu, kterou tam chtěl na jaře, posuneme aspoň o půl roku. Takový samožer zas nejsem.
* LN Máte kupce?
Celý život se živím malováním. To ano. Ale bohatý rozhodně nejsem. Kdybych teď přišel o ruku, tak nevím, co budu dělat. Je to vždy tak, že něco prodám, pak zase je chudší období. A když jsem úplně bez koruny, tak se zase něco objeví. Když to jeden den člověk vydrží a nezblázní se z toho, tak mu to ten druhý den vynahradí.
* LN Vy jste přitom s Tvrdohlavými byli první „kapitalistická“ skupina v českém umění.
To jsme si říkali na začátku 90. let, že tady bude standardní trh s uměním a síť galerií, sběratelé, kupci a tak dále. To se samozřejmě nepovedlo, ale už nad tím člověk ani nenaříká. Prostě to tak je.
* LN Kdysi, už to je patnáct let, jste vytvořil cyklus portrétů české šlechty. Portrétuje ještě?
Tehdy to byl koncept, přihlášení se k důležité umělecké a společenské tematice. Stále občas portrétuju, teď právě mám jednu zakázku. A nijak se toho nezříkám. Beru to jako plnění snad nejtradičnějšího úkolu, který malíř má.
