Existuje ostatně velmi rozšířená představa, že recenzenti tak mnohdy činí, ba že je to jejich obvyklý pracovní přístup. Tato pověst je pravdivá jen zčásti a spíše se zakládá na kvalitě oněch recenzí, totiž na faktu, že jejich úroveň a hodnota je pochybná. Většinou to však nesouvisí s tím, zda byla kniha přečtena, nýbrž se schopnostmi čtoucího o ní něco kloudného napsat. Pokud se mu to soustavně nedaří, pak je skutečně lepší, když dotyčný knihy vůbec nečte a ušetřený čas věnuje něčemu prospěšnějšímu, například, jak doporučuje Bayard, mluvení o knihách.
Ale i o velkém Šaldovi koluje historka charakteru „městské legendy“, že v jeho pozůstalosti se nalezlo mnoho nerozřezaných (tehdy bylo rozřezání dobrým indikátorem když ne přečtenosti, tak aspoň „prolistování“, což je důležitý Bayardův termín) knih, jež přitom suverénně recenzoval. Profesor Bayard by takový přístup ocenil, též jako ilustraci bonmotu Oscara Wilda, jejž zvolil jako motto své knihy: „Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý.“ On sám píše: „... abychom si o knize udělali přesnou představu a abychom o ní mohli mluvit – nejen obecně, ale i detailně –, vůbec ji nemusíme číst.“
Je to sice citát vytržený z kontextu, ale v podstatě se kolem něj Bayardova duchaplně demagogická argumentace stále točí. Já bych s ním souhlasil, až na ta slova „přesnou“ a „detailně“. Mluvit koneckonců můžeme i o jaderné fyzice, bulharském státním rozpočtu nebo o rozluštění DNA. Jak to bude vypadat a k čemu to bude, je věc jiná. Čím „detailněji“ a „přesněji“ se o to budeme pokoušet, tím zralejší budeme na svěrací kazajku, byť nelze říci, že by takové sklony nebyly všeobecně rozšířené. Jak domorodí Tivuové rozumí Hamletovi Připustím nyní, že jsem Bayardovu knihu skutečně přečetl, občas si podtrhával a sem tam si i cosi zapamatoval. Původní moje představa, vycházející z titulu, že kniha bude jakýmsi praktickým manuálem, jaké nasadit triky a finty při konverzaci o knihách, však záhy vzala zasvé, možná dokonce dříve, než jsem začal číst.
K tomu mi opravdu stačilo knihu prolistovat, jak Bayard doporučuje. Na to, aby šlo o jednoduchou příručku, jaké se prodávají na letištích, se v ní přece jen vyskytují příliš dlouhé odstavce, z nichž na první pohled pochopíme, že se v nich cosi analyzuje. To poznáme tak, že věta nedává smysl, aniž bychom si přečetli větu další. Po krátkém pohledu pochopíme, že se v nich analyzují různé modelové situace přístupu k textu a že tyto modely jsou vzaty z velmi prestižních míst světové literatury: na scénu tu vstoupí Robert Musil, Paul Valéry, Michel de Montaigne, Umberto Eco, Graham Green, David Lodge... Jejich texty jsou přiblíženy sice nikoli tak, jak mají někteří autorovi krajané ve zvyku, tedy tak, že by je nepoznali ani oni sami, přesto máme pocit, že je autor nejen prolistoval, ale asi i pročetl, ba dokonce důkladně.
Vývody z takového čtení jsou natolik duchaplné, že utilitární čtení tu nepřichází do úvahy. Text je navíc složený z vět, které znějí stejně tak sofistikovaně jako ne zcela srozumitelně, což se často vyskytuje ve dvojici: například „kniha se tak podobá většině knih, o kterých celý život mluvíme, ať už jsme je četli nebo ne: jsou to zrekonstruované předměty, jejichž vzdálený model se ztrácí v řeči ostatních i v naší vlastní; i kdybychom byli ochotni zaplatit za to životem, je marné doufat, že se ho jednou, byť jen letmo dotkneme“.
Oceníme tu sice ten rozkošně francouzský sklon k přehánění, ale pokud „celý život“, jejž za tím účelem dokonce vydáme v ohrožení, mluvíme o knize, kterou jsme nečetli, pak snad by bylo rozumnější si ji konečně přečíst. Problém je, že jako naschvál v případě knihy, o které je tady konkrétně řeč, tedy druhého dílu Aristotelovy Poetiky, to nebude tak snadné, neboť jak si snad pamatujeme, jediný její opis shořel v Ecově románu Jméno růže. Život jí – nedobrovolně – obětují mniši, právě proto, že si ji však chtějí přečíst, nikoli prolistovat. Jediný, komu stačí trocha konverzace, je onen Vilém z Baskervillu (pro nečtenáře: hrál ho Sean Connery), který je ovšem čtenářem zvláštního typu, čtenářským supermanem: přečetl všechno, co se dalo v té době přečíst (tehdy to ještě šlo), samozřejmě včetně Aristotela, takže si dovede představit, co bude v druhém dílu od téhož autora. Zvláště, když si ji i jeho „tenhle“ Eco vymyslel...
To jsme ovšem odbočili. Čtenář Bayardovy knihy, který by se chtěl tedy naučit nějaké konverzační fígle, bude zklamán a já jako její čtenář mu rovnou doporučuju ji nečíst a jen o ní případně mluvit. Bayardova kniha je daleko více analytickou studií toho, co knihy pro nás znamenají či mohou znamenat a jak z toho pro nás co nejvíce získat. Ovšem nikoli ve smyslu nějaké společenské prestiže či vnějšího zisku, nýbrž jako zdroj intimního obohacení sebe sama. Kdo jeho knihu dočte až na konec, uvědomí si, že vlastně četl knihu hlubinného psychologa, který na různých příkladech přístupu ke knize analyzuje lidskou psychiku a její zvláštní i obecné chování ve vztahu ke knihám, jež jsou asi nejzvláštnějším plodem lidského ducha, ať už si o tom myslíte cokoli.
Jen zdánlivě je cílem, o nějž se Bayard ve své knize snaží, zbavit knihu oné, podle něj posvátné a zotročující povinnosti ji číst. Pokud přistupujeme ke knihám volněji, pak se zbavíme traumatu, nesmírně se nám uleví, a dokonce se o knihách můžeme začít svobodně vyjadřovat. Profesor dává za příklad své studenty, které k tomu přímo nabádá, takže bude nejspíš mezi nimi oblíben. Lži, sex, peníze a literatura V jedné kapitole pak líčí, jak originální mají názory na Hamleta příslušníci západoafrického kmene Tivuů, když je jim předčítán jistou anglickou antropoložkou. Namítnout bychom mohli, že dobrotiví Tivuové se nevyjadřují k nečtenému Hamletovi, ale k fragmentům příběhu, který je jim právě předčítán a o kterém předtím nikdy neslyšeli, ale představit si ho plus minus dovedou. To je krapet něco jiného.
Podle Bayarda stále žijeme ve společnosti, kde existuje „povinnost číst“. Bayard přímo píše, že zná jen málo oblastí soukromého života (snad jen sex a peníze), kde se tak soustavně lže. Šťastná to země, ta Francie, kde se musí o tom, zda čteme, lhát. U nás bych si nebyl zdaleka tak jistý.
Druhá zábrana spočívá v tom, že požaduje, abychom „četli všechno“. Tedy ne snad všechno, co vyjde, ale abychom v knize nepřeskakovali. Bayard doporučuje knihu prolistovat, přeskakovat, číst na přeskáčku. To jistě lze též, ale co dělat, pokud nás kniha baví, je napínavá a my právě naopak vychutnáváme možnost postupovat vytrvale a spořádaně, třeba i pomalu, číst větu po větě? Myslím, že je lepší nelistovat, ale číst.
Bayard si situaci poněkud ulehčuje, když jako příklad knihy hodné prolistování uvádí Proustovo Hledání ztraceného času. Jeho šesti svazky se jednak listuje poněkud neprakticky, a kdo je skutečně přečetl celé, byl čtenář jen absolutně výjimečný a podnikl onen čtenářský výkon nikoli proto, že k tomu byl nucen konvencí, ale nejspíše proto, že k tomu měl osobní důvod. Má však pravdu v tom, že Proust, stejně jako Joyce a mnoho dalších velkých spisovatelů se mohou stát předmětem konverzace, aniž by je člověk musel opravdu číst.
Osobně se domnívám, že ani tak nebude ona konverzace stát právě za mnoho, ale aby vůbec mohla začít, musíme o nich a o kontextu aspoň něco tušit a alespoň trochu se vyznat v tom, čemu se v Bayardově knize říká „kolektivní knihovna“. V ní jsou zařazeny knihy, které sice neznáme co do obsahu, ale tušíme, kde se asi nalézají a jaké zaujímají v knihovně místo: Joyce a Proust v regále s nápisem modernisté, proud vědomí a ztráta času. Pokud se tedy zhruba orientujeme a osvojíme si jisté nutné termíny, pak nám to pro konverzaci stačí. Každý intelektuál má takovou osobní imaginární „knihovnu“ plnou bílých míst, která při konverzaci přeskakujeme, neboť takový bývá i rys debat o knihách: klouže se od jedné knihy ke druhé. Každý, kdo někdy sledoval nějakou třeba televizní debatu o knize, s tím musí souhlasit, proto je už také raději v televizi nevysílají...
Kromě knih, které jsme nečetli – a těch bude vždy milionkrát více než těch, které jsme četli – Bayard správně upozorňuje, že existují knihy, které jsme sice četli, ale jako bychom je nečetli.
Jsou to skoro všechny. Na příkladu tak geniálního autora, jakým byl Montaigne, ukazuje, že ani sám autor nebyl ušetřen zapomínání na texty, které dokonce sám napsal. Proces zapomínání na přečtenou knihu startuje právě v okamžiku, kdy ji čteme. Jakmile přečteme knihu, už je to jiná kniha, než kterou jsme četli, a tudíž se vlastně nabízí otázka, zda má cenu vůbec s něčím takovým začínat. Domyšleno do konce, nám je kniha přečtená ještě cizejší než kniha nikdy nečtená. V lidové mluvě se tomu říká, že ze čtení člověk zblbne. Pánbůh – a profesor Bayard – nás před takovým osudem ochraňuj.
***
Kromě knih, které jsme nečetli – a těch bude vždy milionkrát více než těch, které jsme četli – Bayard správně upozorňuje, že existují knihy, které jsme sice četli, ale jako bychom je nečetli
Kniha týdne
Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli Pierre Bayard Z francouzského originálu vydaného v roce 2007 přeložila Petra James. Vydal Host, Brno 2010, 208 stran
