Rozsáhlý epos upravil pro současné jeviště obdivovatel čínského divadla Hubert Krejčí. Vycházel přitom z překladu Dany Kalvodové, která se premiéry bohužel nedožila. Inscenace je jí tak alespoň věnována.
Děj hry se odvíjí ve dvou liniích, milostném příběhu kurtizány zvané Vonička a básníka Choua a zároveň rozvratu a zániku dynastie Ming. Obě témata se vzájemně prolínají, s koncem říše končí dobrovolně také strastiplně vydobytá láska obou protagonistů. V době, kdy se země ocitla v krizi, není místo na soukromé city, proto oba dobrovolně odcházejí do klášterní samoty. Text tak oplývá řadou situací, které nejen propojují individuální osudy se společenskými a politickými tématy, ale přinášejí jak momenty komické a poetické, tak i kruté a krvavé. Pitínský je splétá v dokonalou kompozici, kde hraje každý použitý prostředek svou zásadní roli.
Nejcharakterističtější významy gest, masek, kostýmů Pitínský vychází důsledně z principů čínského divadla, ale nejde zde o naprostou autenticitu tradičních znaků. Spíše je spojuje s určitou divadelní stylizací, občas velmi jemně ironizuje, a i když se obrací k divákově fantazii, klade velký důraz na srozumitelnost. Správně vynechal špičkovou akrobacii, kterou by jistě někteří herci zvládli, ale která by v jiných souvislostech asi působila samoúčelně.
Naopak se soustředil na nejcharakterističtější významy gest, masek, kostýmů a pohybových akcí, jež už svou odlišností od evropské tradice do inscenace vnášejí určitý zábavný prvek. Tak třeba kostýmy Michaely Hořejší jsou barevně, někdy i tvarově nepatrně přehnané a líbivé, ale přitom neztrácejí eleganci dávné kultury. Stejně tak je použita směsice nahrané a živé hudby v typicky čínské tónice, kterou na soustavě bicích provozují střídající se herci přímo na scéně. Samozřejmě její součástí jsou i zpěvní party, které zde nemají funkci písní, ale vyjadřují pocity zúčastněných. Nechybí ani epický prvek, vystupování z rolí, představování postav, popis jejich duševního stavu atd.
V souladu s titulem hry je tady hlavním scénickým prvkem vějíř. Vějíře mají barvu krve, i když představují mírumilovné poháry s vínem nebo jídelní misky. Krev nám připomíná tu druhou, temnou stránku, v níž se obratem změní i nejkomičtější chvíle. Vždyť i ten vějíř s broskvovými květy, který je vyjádřením citové a myšlenkové vazby hlavních hrdinů, má na sobě krvavé skvrny. Proto když se režisér uchýlí k tradičnímu číslu čínského divadla, kdy se herci oděnému do bílého papíru vypitý čaj ve smrtelné agonii mění v tryskající krev, nepůsobí to jako pouhý efekt, ale jako obraz smrtelné agonie říše, která se propadne do zapomnění. Stejně tak jako zchátrají a pokryjí se rzí bílé stěny divadla vyprávějícího velké příběhy.
Chouova cesta za láskou Ve druhé polovině inscenace se tak už definitivně odráží osobní příběh Voničky a Choua na politickém pozadí a Chouova cesta za láskou je zároveň cestou úpadku kdysi mocné dynastie, který bude mít strašné následky pro celou zemi. Samozřejmě i zde se objevují prvky, které působí groteskně, proto je poněkud nadbytečné dodávat je sem zvenčí – například tibetskou vlajkou.
Také bez některých drobných extempore a filmové dotáčky na začátku, kterou lze těžko dešifrovat (pokud nemá znamenat jen odplývající čas), by se inscenace mohla obejít, i když to jistě není podstatné.
Mimořádná je herecká práce souboru, který dokonale zvládl zvolenou stylizační rovinu, ale zároveň se nestal jen mechanickým vykonavatelem určité divadelní techniky. To se týká jak protagonistů, jímavé Voničky Heleny Dvořákové, lehce nadsazeného básníka Choua Miloslava Koniga, proměnlivé kurtizány Li Kláry Oltové, mazaného i dobrosrdečného Miroslava Táborského jako hodnostáře Janga, ale i představitelů řady drobných, výrazně charakterizovaných rolí, Magdaleny Zimové, Martina Matejky a dalších. Divadlo v Dlouhé se často vydává do neprobádaných divadelních končin a jejich odvaha a schopnost nestavět na vydobytém území a jít stále dál i za cenu neodhadnutelného risku je úctyhodná. Pitínský jim důvěru splatil skvělým výsledkem.
***
HODNOCENÍ LN ***** Kchung Šang-žen: Vějíř s broskvovými květy
Překlad: Dana Kalvodová Adaptace: Hubert Krejčí Režie: Jan Antonín Pitínský Dramaturgie: Štěpán Otčenášek Scéna: Ján Zavarský Kostýmy: Michaela Hořejší Hudba: Richard Dvořák Pohybová spolupráce: Hubert Krejčí, Igor Dostálek Divadlo v Dlouhé Česká premiéra 9. září 2008
