Zhruba od poloviny 90. let přežívá české umění svou ekonomickou krizi. Mělo by být tedy na současnou situaci adaptované. Jenže! Patnáct let zažívá naše umění své vnitřní zadlužení. Dvacet let se česká kultura pohybuje pod evropským standardem, kterým je procento výdajů státního rozpočtu. Příčiny jsou jak systémové – kulturní a umělecké ústavy jsou odvislé převážně jen od jednoho veřejného zdroje – tak personální, včetně individuálních vin.
Kulturní segment je léta podfinancovaný, a navíc zatížený původní prioritou 90. let. Že je třeba sanovat památky – a žádné vrtochy umělců. Natož pak elitních pomatenců, intelektuálních povalečů a vůbec jinak podivných tvorů. Jako by se zapomnělo, že právě umění vytváří příští kulturní dědictví a že bez umění a kultury i památky zůstanou mrtvé. V lepším případě zůstanou objektem japonských fotoaparátů. Nelze se divit, vždyť v ministerském top managementu kultury najdeme jen jihočeské starosty (z Českých Budějovic, Českého Krumlova, Vodňan a konečně i z Telče). Bezesporu umí uchopit problematiku krytiny Tondach spíše než vágní problém imanentní hodnoty umění.
Mezi Vídní a Berlínem je zaděláno na kulturní provincii Podívejme se však na dva skutečné „průšvihy“ naší kultury. Po vstupu do EU se začaly v prvé řadě připravovat operační programy, jak čerpat finanční prostředky. O společný evropský kulturní prostor šlo z naší strany až na místě posledním. Za sociálně demokratických vlád se nepřipravil operační program pro kulturu. Vznikl pouze hybrid, zvaný IOP (Integrovaný operační program), který umožňuje sanovat především státní památky – a tedy velké stavební firmy. O umění a uměleckých ústavech ani slovo. Co se však nestalo? Pro čerpání evropských peněz bývá obligatorní podmínkou 15–20 procent finanční účasti státu, tedy ministerstva kultury. Zdá se zvnějšku, že se jaksi zapomnělo, že jaksi někdo něco nespočítal… Prostě i když je peněz nominálně více než loni, pro umění je jich jen 65 procent minulého rozpočtu. Tedy přesněji řečeno pro grantové systémy a tzv. kulturní aktivity. Některé dotační programy zrušili rovnou. Likvidační rozhodnutí se týká především kulturních časopisů, festivalů (zvláště tvrdě těch mezinárodních) i konkrétních uměleckých projektů.
Co tento ortel znamená? Nic více a nic méně než že mezi Vídní a Berlínem je zaděláno na kulturní provincii. Ale za to v našem vydání. Vláda vymyslela NERV, zjevně kompetentní. Jsem přesvědčen, že nejen Tomáš Sedláček ví, co jsou například kreativní průmysly a kreativní ekonomika. Ale když se podíváte do vládního manuálu na zvládnutí „krize“, najdete tam podporu vědy a výzkumu na straně jedné a výchovy a vzdělávání na straně druhé. Antropologové, sociologové, demografové, statistici a nevím kdo ještě, přece umí dokázat, že takto definovaná podpora bude kulhat na jednu nohu. Pokud v programu bude absentovat kultura a umění. Jde totiž o triádu vědy, vzdělání, kultury. Z hlediska strategie budete bez umění u vědy a výzkumu časem postrádat kreativitu. Bez kultury budete u vzdělávání postrádat kontext a u výchovy zase kultivaci. Bez umění a kultury se „pouze“ sníží kvalita života.
Naše vlády přijaly Strategii účinnější podpory profesionálního umění i Kulturní politiku snad až do roku 2014. Tyhle dokumenty se válí po šuplících. A co je horší: i veřejnost na svůj „rozvoj“ kašle. Vždyť Václavské náměstí je stále prázdné. Holt, jde jen o umění, a ne o televizi či hokej! Co na tom, že Evropa, které předsedáme, se s rozvojem svých kultur vydává poněkud jinými cestičkami. Zcela určitě připravíme konferenci o kreativní Evropě. Ani nechci pomyslet, kdo a o čem by na ní mohl mluvit. Konečně může být spokojen Václav Bělohradský. U nás zcela jistě nejde o růst Růstu.
O autorovi| Bohumil Nekolný, teatrolog
