Vždyť vadila i „stará dáma nad Prahou“ - Petřínská rozhledna z roku 1891. Odpor proti ní byl silný, i Jan Neruda v ní viděl cosi, co kazí krásu Prahy.
Architekt Jan Kotěra zase v Praze realizoval svou první secesní stavbu Peterkův dům na Václavském náměstí (1899). Prvky, které použil, Pražany dráždily, zejména velkoryse řešená vitrína a nezakrytá železná traverza pod středním arkýřem. Autorovi se vytýkalo, že do Prahy tahá vídeňskou módu a řešení nerespektuje české tradice. Stejný odpor panoval proti secesním souborům v Pařížské ulici, které jsou vedle Vídně považovány za jedinečné ukázky tohoto stylu v Evropě. V protestech se psalo se o přeplácaných šlehačkových dortech.
Klášter Na Slovanech v pražských Emauzích byl při náletu v roce 1945 poškozen. V roce 1968 skončila rekonstrukce podle projektu F. M. Černého a vznikly dvě věže z betonové skořepiny připomínající plachty. Obecně byla dostavba považována za nevhodnou a násilnou a lidem se hodně nelíbila.
Je však třeba zdůraznit, že šlo o dobu, v níž veřejná diskuse neexistovala a o stavbě rozhodovala bez výhrad KSČ.
Josip Plečnik se jako architekt Pražského hradu v 30. letech stále častěji stával terčem útoků, i nacionálně laděných. Ani jeho kostel Nejsvětějšího srdce Páně nebyl přijímán pozitivně, vadila velká hmota stavby.
