Raúl Castro zahájil v pondělí na Kubě největší „oteplení“ od konce studené války. Na svobodě by mělo skončit všech pětasedmdesát prominentních politických vězňů, za jejichž propuštění bojovali Češi v EU asi nejhlasitěji. Vypadá to, jako by všichni vyhráli. Ale to samo zní velmi podezřele.
Španělský ministr zahraničí Miguel Ángel Moratinos si v pondělí splnil jeden z dlouholetých snů. Na madridském letišti přistála šestice kubánských politických vězňů. V čistých bílých košilích a kravatách od kubánské vlády se usmívali a ukazovali prsty symbol vítězství do kamer všech světových médií. Těžko si představit ohromnou radost jejich příbuzných. Vítězství rozhodně slavil i Moratinos, který propuštění pomohl zařídit během předsedání EU.
Pokud export vězňů do Madridu půjde podle plánu, mohou být na svobodě všichni zatčení z „černého jara“ 2003. Jde o pětasedmdesát novinářů a disidentů, které poslal Fidel Castro do vězení před sedmi lety. Ohromný zásah s drakonickými tresty od 14 do 28 let tehdy zaskočil i otrlé levicové zastánce tropického diktátora a rozhoupal Evropskou unii k diplomatickým sankcím. Za dosti bezzubé opatření nejsilněji bojovali čeští diplomaté. Čím dál tím více byli trnem v oku Španělům, kteří Kubu řadí do svojí sféry vlivu. Mohou se nyní Španělé s přístupem „appeasementu“ cítit vítězně?
Raúlova perestrojka I když je třeba jásat nad „oteplením“, Moratinosovo vyjádření, že „všichni političtí vězni budou propuštěni“, zní podezřele. Na Kubě nedochází k žádné systémové změně a v žalářích tam dál čeká přesně nespecifikovaný počet politických vězňů. Podle neoficiální kubánské komise pro lidská práva je zdokumentovaná přibližně další stovka vězňů a jen od nástupu Raúla bylo na neomezenou dobu vzato do vazby 40 lidí z různých falešných důvodů nebo jen preventivně.
Amnesty International ani inspekce Červeného kříže na ostrov nesmí, a tak jsou čísla jen přibližná. Každý týden jsou zatýkáni v menších městech demokratičtí aktivisté za vyvěšení plakátu nebo „příživnictví“. Přesto propuštění intelektuálů, známých po celém světě díky kampaním lidskoprávních organizací, Kubě otevírá dveře z částečné politické izolace. V září dojde k revizi společné evropské pozice vůči Kubě, o které diplomati rádi žertují, že není ani společná, ani to není pozice. Až se normalizují vztahy s EU, Kuba se může těšit na štědrou rozvojovou pomoc. Země, kde již padesát let řádí „hurikán Castro“, jak Kubánci s oblibou říkají, ji v době krize dost potřebuje.
Ještě důležitější je návrh zákona, který leží ve Sněmovně reprezentantů amerického Kongresu. Farmářská lobby prosazuje uvolnění obchodu a bankovních transakcí s ostrovem. Na stole je i zrušení překážek pro turisty. V loňském průzkumu Univerzity v Miami se exiloví Kubánci poprvé vyslovili spíše pro zrušení sankcí a naděje jsou vysoké.
Uvažovat o penězích není pouhý cynismus. Raúl Castro údajně sám nechal v osmdesátých letech přeložit a vydat Gorbačovovu knihu o perestrojce a řídil desítky let armádu, která se transformovala do největšího podnikatele v turistickém ruchu. Raúl vychoval generaci, která potřebuje používat zahraniční konta a zvykla si na určitou úroveň luxusu.
Kubánský státní aparát vyřeší několik much jednou ranou. Podmínky v kubánských věznicích pro politické vězně jsou tak nezdravé, že jich mnoho bylo dříve propuštěno a posláno do exilu, aby jim zahraniční lékaři zachránili život. V červnu propuštěný Ariel Sigler Amaya po sedmi letech vězení skončil jako paraplegik upoutaný na vozík. V únoru ve vězení zemřel Orlando Zapata Tamayo, který protestoval hladovkou proti krutému zacházení. Pro kubánský režim to byla ostuda a pokárání přišlo i ze strany Španělů. Manželky a příbuzné vězňů, které oblečeny v bílém každý měsíc na protest pochodují Havanou, dostaly po smrti Tamaya varování od tajné policie. Režim měl strach, aby se mu situace nevymkla z rukou. Pokud většina vězňů přistoupí na exil, zbaví se Raúl části intelektuální elity a bude mít příslovečný klid na práci.
Metoda třtinového cukru a biče Jde o zajímavý paradox. Kdyby evropská pravice nedržela diplomatické sankce vůči Kubě dodnes, těžko by Španělé měli o čem vyjednávat. Nebýt amerického turistického embarga, za co by kubánská vláda lobbovala? Na druhou stranu Španělům nelze upřít, že dosáhli v pravý čas maxima. Metoda hodného a zlého policisty na Kubě po sedmi letech zabrala, ale rozhodně ne úmyslně. Pravice a levice se spolu nedomluvily a levice sama vypila sladké mojito úspěchu.
Za mocenskými hrátkami se skrývají i příběhy samotných Kubánců. Z nich se v této hře staly figurky na atlantické šachovnici. Podle mluvčího katolické církve na Kubě odletí do Španělska asi dvacítka z padesáti zbývajících vězňů. Kubánská policie ale určitě dohlédne na to, aby jich odjelo více. Některé rodiny dostaly podle vlastních slov na rozmyšlenou jen pár minut.
Vzpomínám na sílu a klidné odhodlání riskovat za svobodu, které na Kubě z mnohých rodin a propuštěných vězňů vyzařovaly. V exilu často zjistí, že jsou svému snu dál, než čekali. Svůj boj musí rychle vyměnit za hledání práce v krizí postižené cizině, kde jsou jen dalšími přistěhovalci a kterou svoboda v Karibiku nezajímá více než místní politické šarvátky. Nejeden z exulantů již v minulosti takovou situaci nevydržel. Na Kubu zpět jej úřady nepustí a ve Španělsku jeho rodina nenajde práci.
Zklamání má i jiné podoby. Jeden z nejznámější exulantů a vězňů „černého jara“, spisovatel Raúl Rivero, po příjezdu do Španělska hájil umírněný přístup ke Kubě. Při svých přednáškách o poezii a svobodě narazil ale na podobné útoky, jakým čelil doma – rozvášněné protesty organizované levicovými příznivci kubánského režimu. Ostrov svobody, který si ve vězení mnoho disidentů představovalo, je pro propuštěné vzdálený jako předtím.
***
Na Kubě nedochází k žádné systémové změně a v žalářích tam dál čeká přesně nespecifikovaný počet politických vězňů
O autorovi| NIKOLA HOŘEJŠ, Autor se v minulosti podílel na podpoře vězňů „černého jara“ ve společnosti Člověk v tísni novinář
