Jan Kubiš a Jozef Gabčík se dočkali důstojného pomníku. V médiích byla řečena i další věc. Tito parašutisté se zapsali do historie tím, že v rámci celoevropského odboje proti nacismu zabili vůbec nejvyššího pohlavára třetí říše. Zlikvidovali muže, jenž měl v pravomoci nejenom popravy Čechů, ale i celý plán nacistické „nové Evropy“ včetně zásadního rozhodnutí o „konečném řešení židovské otázky“ na konferenci ve Wannsee.
Rozhodnutí o genocidě bylo při atentátu už v běhu, ale můžeme si dovolit jednu spekulaci. Kdyby na Endlösung dohlížel až do hořkého konce sám Reinhard Heydrich, muž fanaticky oddaný ideji i povinnosti a extrémně výkonný, možná by celý projekt běžel ještě účinněji a osvětimská krematoria by spolykala ještě více obětí. I v této úvaze hrají zásadní roli Kubiš s Gabčíkem. Proto patří jejich úspěšná akce do řady výjimečných českých výkonů v rámci světové extraligy. Přinejmenším do podobné kategorie jako čeští nositelé Nobelovy ceny, čeští laureáti filmových Oscarů nebo hokejoví bozi z Nagana.
Jeden další aspekt pak připomíná samotný pomník. Proč jsou na jeho vrcholu tři parašutisté? Protože ten třetí zastupuje 293 obětí z řad těch, kteří jim pomáhali. 293 mrtvých civilistů (a to ta cifra nezahrnuje oběti z Lidic, Ležáků a obecně heydrichiády, dohromady tisíce lidí). Je to příliš vysoká, nebo přijatelná cena?
Nebyly to ovce Ta otázka zní na první pohled cynicky, vždyť každý lidský život je příliš cenný na to, aby mohl být měřen na vahách jakéhosi ekonomického kalkulu. Ale ve světě je otázka zvažování civilních obětí aktuální, jak ukazují „kolaterální ztráty“ v Pákistánu, Afghánistánu či v pásmu Gazy. Michael Walzer, politolog z Princetonské univerzity, pokládá tři základní otázky, jež by měl zvážit každý, kdo se pouští do vojenské akce potenciálně ohrožující civilisty.
Za prvé: Jsou k dispozici jiné prostředky, jak dosáhnout cíle? Za druhé: Když už se útočí, kdo je zodpovědný za přítomnost civilistů na místě boje? Za třetí: Podniká útočník konkrétní kroky, aby při svých akcích ohrožení civilistů minimalizoval? Jistě, v civilu odění parašutisté na území protektorátu nebyli v pozici dnešních Američanů v Afghánistánu či Izraelců v Gaze, ale přesto byli vojáky československé armády, takže dilema mezi splněním rozkazu a cenou za to se jim muselo honit hlavou.
Odpovědi na Walzerovy otázky nejsou jednoznačné (sám Walzer říká, že klást si obtížné otázky a snažit se získat dobré odpovědi je morální, nikoliv vymahatelný závazek) a nebyly ani před 67 lety. Snad s výjimkou té první: Jinak to opravdu nešlo. Nicméně debata o smyslu českých obětí z léta 1942 běží stále. Umožnil ji už samotný fakt, že šlo o akci zahraničního odboje (exilová vláda Edvarda Beneše v Londýně) na území, kde riskoval odboj domácí.
Kdo chce, najde tu i některé z Benešových motivací, kterým se říká „odčiňování Mnichova“. Ve svých pamětech to názorně popsal literát a odbojář Václav Černý: Mnichov byl a zůstal jeho zlým snem, mučivou noční i denní můrou. A znovu a znovu toužil dokazovat světu i národu, že tenkrát měl pravdu on a jeho protivníci se mýlili a svými omyly mu zle křivdili... Byl posedlý myšlenkou, že křivda musí být potrestána. Hojil si Beneš zabitím Heydricha pocit křivdy z roku 1938 na úkor domácího odboje a domácích civilistů?
Zřejmě ne, alespoň ne v té míře, jako když v závěru války a po ní ukazoval západním mocnostem, Anglii a Francii, že se bez nich obejde, neboť se může opřít o Stalina. I Černý, člověk k Benešovi velmi kritický, atentát na Heydricha coby krok londýnského exilu vítal. Ta myšlenka podle něj vycházela vstříc potřebám domácího odboje, jehož kádry - zejména vojenské -byly po Heydrichově nástupu do Prahy zdecimovány. Koncem roku 1941 byl prý nejsilněji pociťován nedostek vysílačkových aparatur.
Změna v uvažování nastala až po samotném atentátu, po vyhlášení stanného práva, hromadných popravách a tisících mrtvých - zkrátka až s heydrichiádou. Tady se dostáváme k té třetí postavě na novém pomníku, k civilním obětem. Černého argumentace stojí za obsáhlejší citaci, neboť tato debata zahájená v létě 1942 běžela i po válce a běží vlastně dodnes.
A již tehdy byla kladena otázka: Stál vykonaný čin za ty oběti? Tehdy ji u nás kladli lidé zvláštního druhu: Co jsme jich tenkrát vyslechli, těch bdělých strážců a znalců národního zájmu, ...že oběti jsou vlastně svedenými hlupáky, šálenými londýnským nebo moskevským rozhlasem, ovcemi, nastrkujícími hrdla pod německý nůž. Nu, ovcí bylo mezi oběťmi málo, násilím nucen nebo lstí lákán nebyl k odbojové práci nikdy nikdo, stačilo se k ní nehlásit, a živůtek a jměníčko zůstaly v bezpečí...
Pro nás je ještě zajímavější to, co Černý dodává o pár řádků níže: Dnes bývá otázka po smyslu, účelnosti a užitečnosti likvidace protektora Heydricha někdy kladena znovu, a lze si namáhat chvilku hlavu tím, neptají-li se to lidé téhož druhu jako poprvé. Pravidelně bývá kladena s tím náznakem, jako by rozkaz daný Londýnem a domácím odbojem splněný byl jen výrazem jakési osobní chytrácké politiky lidí z Londýna, skutečných národních zájmů a domácího utrpení nedbajících. To je šalebné sestavení faktů.
Ano, má-li se česká společnost k něčemu odkazovat, má-li mít nějakou nespornou historickou kotvu, musí brát své hrdiny i s oběťmi, které si akt hrdinství vyžádal. Právě to ukazuje i nový pomník v Praze.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
