Rekonstruovat pietně každý starý dům za každou cenu je nesmysl
Jiří Paroubek mluvil za mnohé, když ve sněmovně řekl, že „stát je zde proto, aby dal poctivým a zodpovědným občanům jistotu kvalitního a důstojného života“. Mnozí s ním souhlasí, že „stát je tím, kdo přebírá některé starosti občanů na sebe a umožňuje lidem žít své životy, pracovat a tvořit hodnoty, starat se o rodinu, děti i své rodiče a nemít starosti s bezpečím, zdravotnictvím, dopravou“. Mnozí schvalují, že ČSSD „nepřipustí pokles životní úrovně“. Tohle všechno ve své většině chceme. Bohužel zároveň chceme taky levné domy. Je pak jen otázkou času, kdy zůstanou na staveništi v sutinách tři Bulhaři a jeden Ukrajinec a (podle některých informací) další cizí dělníci, místo aby přivolali pomoc, z místa katastrofy prchají.
Ty smrti a ten úprk k naší jistotě kvalitního a důstojného života patří. Zahraničnímu dělníkovi – i tomu legálnímu – se hůř čelí tlaku šéfa, který po něm chce, aby na stavbě dělal něco, co se dělat nemá. A postaví levněji obytné domy, které chceme, i hotely, které platí daně, z nichž naši jistotu financujeme. Aby se každý z nás o kvalitní a důstojný život nemusel snažit, nýbrž na něj měl nárok, musí tu s námi žít cizí lidé nedůstojně a nebezpečně. Kulturní zločin Zkusme si představit – jen jako myšlenkový experiment, protože je to dnes neproveditelné – že by naše stavebnictví bylo odkázáno pouze na domácí dělníky. Stavělo by se sice v podmínkách důstojného a kvalitního života, ale draze a málo. Budování infrastruktury by vázlo, opoziční strany by jistě obvinily vládu z neschopnosti zajistit občanům důstojné a kvalitní bydlení, požadovaly by zveřejnění platů manažerů stavebních firem a tázaly by se, proč antimonopolní úřad nevyšetřuje, jak tyto firmy zneužívají svou tržní sílu. Ve stavebnictví by při tom všem panovala setrvalá situace.
Je to samozřejmě hrubé zjednodušení. Na padání domů v městských centrech se podepisuje spousta dalších vlivů. Ale situace je komplikovaná v tom, že za žádným z těchto vlivů nelze vidět absolutní zloduchy podpořené zkorumpovanými pomahači.
Tak například nechat do domu zatékat, aby zchátral, je na první pohled zrůdnost, které by se solidní majitel neměl dopouštět. Jenže ona je zrůdnost i regulace nájemného, což už uznávají i soudy. Je to sociální politika, jejíž náklady stát hází na majitele nemovitosti. Ti se těchto nákladů snaží zbavit – je to ošklivé, ale ne nepochopitelné.
A konečně jsme u politicko-architektonického problému tzv. kuchání domů. Majitelé někdy nechají záměrně chátrat dům, aby se nemuseli podřizovat požadavkům památkářů a mohli ho zbourat (děje se to i v bohatších zemích, kde cílem není ani tak nechat dům spadnout, jako spíš získat nárok na dotace). Což je někdy kulturní zločin. Jedná-li se o významnou, pamětihodnou, unikátní a vynikající budovu, tak určitě.
Jenže celý střed Prahy je památková rezervace. Vyskytují se v něm i budovy, které nikdy nebyly zamýšleny jako skvosty. Byly to budovy narychlo nasekané se záměrem vydělat, a ne budovat budoucí památkovou rezervaci. Pozor – to neznamená, že by jejich zachování postrádalo hodnotu. Ale mají hodnotu jen v rámci celku. Jejich přítomnost, byť vnímaná jen periferním viděním, skládá tu Prahu, jejíž obraz mají obyvatelé a návštěvníci Prahy v hlavách. Bez souhrnu těchto individuálně nepříliš cenných staveb by genius loci Prahy neexistoval.
Jenže z toho zároveň vyplývá, že do vnitřku těchto objektů, jsou-li soukromé, v podstatě nikomu nic není. Vždyť majitel tam ani není povinen veřejnost pouštět, takže jaký nárok ovlivňovat vnitřní podobu by měla mít?
Příhodné a důstojné řešení Kontroverzní kuchání domů – ponechání uliční fasády a uvnitř přestavba podle soudobých požadavků – je nejen příhodné řešení, ale dokonce řešení důstojné. Architektonická moderna nikdy nedokázala uspokojivě vstupovat do historické zástavby. Nejfantasmagičtějším plánům se zpravidla podařilo zabránit, kontroverznost některých staveb otupil zvyk, betonovou odpornost velké části městských staveb v Evropě 50. až 70. let neotupilo nic. Musela přijít architektonická postmoderna, která uznala, že naše doba nedokáže vytvořit všeobecně přijatelný jednolitý styl, a místo aby se za každou cenu prosazovala v ulicích beranidlem, s veselou úklonou si půjčuje z rejstříku stylů minulých. Hotovou, historicky vzniklou tvář města je schopna akceptovat jako hodnotu, ke které zkouší vynalézavě přidávat.
Domy lze pietně rekonstruovat, ale to je strašně drahé a neúčelné zároveň. Anebo lze respektovat kontext a zároveň změnit funkci. Obdivovaná londýnská galerie Tate Modern je koneckonců rázně vykuchaná elektrárna. Kuchání domů taky v Praze není destrukce, ale šance.
***
Musela přijít architektonická postmoderna, která uznala, že naše doba nedokáže vytvořit všeobecně přijatelný jednolitý styl, a místo aby se za každou cenu prosazovala v ulicích beranidlem, s veselou úklonou si půjčuje z rejstříku stylů minulých
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
