Londýnská Tate Modern nabízí kromě stálých expozic sugestivní výstavu multimediálního autora Francise Alyse, který vnáší do svých instalací a videí osobitou, nepříliš optimistickou filozofii. Reaguje na moderní společnost, ve které se každý jen individualisticky snaží prosadit a často je mu jedno, zda na úkor někoho jiného. Alys se narodil v roce 1959 v Belgii a studoval architekturu. V roce 1980 přesídlil do Mexico City, kde žije dodnes. Inspirují ho však i další města či země (Lima, Panama, Jeruzalém…) a děje a příběhy, které se v nich odehrávají a jsou svým způsobem příznačné pro současný svět. Stal se známým svými akcemi, které rozmanitými způsoby a přitom úspornými prostředky dokumentuje.
V širokém spektru užívá malbu, animaci, kresbu, video či instalaci. Reaguje na proměny politických a společenských situací, projevuje smysl pro vyjádření absurdity a originální černý humor. Upozorňuje na vleklé společenské konflikty, na léta neřešené situace. Provokuje a zároveň dosahuje až lyrické citlivosti. Do jeho tvorby se promítá svérázná, značně složitá, rafinovaná, a přitom upřímná filozofie.
Video, v němž kdosi dlouhé minuty prochází městem s pistolí v ruce, ale nikdo si ho nevšímá, vypovídá o tom, jak si každý hledí jen svého a nikoho ani nenapadne, aby se staral o ostatní a o to, co se děje kolem... Často přehlížíme překračování obecně daných pravidel, dokud se různé situace netýkají přímo nás. V roce 2004 zaznamenal na videu, jak jde linií mezi Izraelem a Palestinou s plechovkou barvy, kterou propíchl a nechával za sebou stopu – zelenou čáru. Akce měla znovu podnítit komentáře k vleklému konfliktu.
Hluboké výpovědi dosahuje v instalaci se samopaly vyrobenými ze dřeva, trubek a kotoučů s filmy. Jde nejen o obecnější vyjádření k současnému stavu společnosti, ale především o reakci na vývoj v Izraeli. Dílo nutí k zamyšlení nad tím, co je vlastně spravedlivé, a naznačuje, že je těžké jednoznačně určit, na které straně je pravda. Důležitý je ovšem i způsob, jak se pravda prosazuje.
Smysl pro groteskno se projevuje ve videu, kde hlavní aktér pohybuje kostkou ledu (Mexico City, 1999). Nejdříve ji pracně tlačí, ale nakonec do ní kope, když postupně téměř roztaje. Kostka mizí, příběh se uzavírá. Zřejmě si máme uvědomit, že nic netrvá věčně, všechno je jen dočasné. Házení oblázků po vodní hladině zachycuje stejně zbytečnou činnost a přináší otázku, jestli náhodou není zbytečné i to, o čem jsme přesvědčeni, že je nadmíru důležité. Podobné poselství přináší video, v němž jakýsi malý kluk kope před sebou PET lahev, která znovu a znovu sjíždí z kopce dolů. Jde o až sisyfovskou vizi, což platí i o filmu, ve kterém se model autíčka stále znovu neúspěšně snaží vyjet nahoru. Přesvědčivé vyjádření paradoxu přináší videokoláž, v níž ovce nesmyslně chodí do kruhu spolu s mužem, který je ovládá. Nejdříve přibývají, až se kruh zaplní, pak zase zvolna ubývají, až nakonec nezůstane žádná. Cosi podobného se může stát i nám, pohybujeme se v bludném kruhu, aniž bychom i při sebevětším úsilí kamkoliv došli.
Ve videu nazvaném Tornádo (2000–2010) se zvolna zvedá vítr, který nese prach vyprahlou krajinou, až vlastně nevidíme nic jiného než hnědožlutý vír. Vichřice se brzy přežene a krajina opět vypadá, jako by se nic nestalo. Vše je při starém, zdánlivě se nic nezměnilo. Na základě zážitku vznikly také řady kreseb, studií, obrazů a fotografií. Výraz filmu je ovšem podtržen sugestivním zvukovým záznamem.
Ať už jde v Alysově díle o příběhy či situace odkudkoliv, vždycky působí bezútěšně, aniž by dávaly jakékoliv naděje do budoucnosti. Mohlo by se tedy zdát, že se všechno jen donekonečna opakuje, že už tu vlastně všechno bylo. Z autorovy mnohovrstevné tvorby můžeme vyčíst, že přes veškerý technický pokrok je hlavně v oblasti vztahů mezi lidmi těžké dosáhnout jakéhokoliv pozitivního vývoje. Často musíme být rádi, že aspoň nedochází ke změnám k horšímu.
Francis Alys nám zřejmě chce naznačit, jak nesmyslné je naše počínání, jak se někam ženeme, aniž víme proč, kam a za čím. Naše cesty nemusejí vést dokonce nikam, může jít jen o plané představy, o utopie nebo faty morgány, které se nepochybně rozplynou, když se k nim blížíme a máme je zdánlivě již takřka na dosah.
Francis Alys:
A Story of Deception
Tate Modern, Londýn
15. června – 5. září 2010
***
Z autorovy tvorby můžeme vyčíst, že je přes veškerý technický pokrok hlavně v oblasti vztahů mezi lidmi těžké dosáhnout jakéhokoli pozitivního vývoje. Často musíme být rádi, že nedochází ke změnám k horšímu.
O autorovi| JIŘÍ MACHALICKÝ, Autor je výtvarný kritik
