Když Marcel Duchamp vystavil v 10. letech 20. století svá ready-made, sdělil tím něco velmi závažného. Povaha uměleckého díla se jeho činem změnila. Od té doby víme, že umělecké dílo je smrtelné, jako by mu byla „uměleckost“ propůjčena, vstupovala do něj jen za určitých okolností. Umělecké dílo tak může být gestem, připomínkou, poukázáním.
Na to navazovalo několik generací umělců, především 50. a 60. let minulého století a umělci přelomu 20. a 21. věku. Tento Duchampův čin také podnítil snahy o vstup umění do sociálního prostoru. Galerie, muzea, divadla, knihovny (atp.) se zdály umělcům příliš izolované, vypreparované, zmrtvělé a domnívali se, že je třeba, aby se umění z jejich područí vymanilo a zapojilo se do toku všedního života. V 60. letech minulého století vznikaly snahy učinit umění anonymní, aby se stalo pouhou událostí, o níž nevíme, že je uměleckým činem, jen něčím, s čím se v našem životě setkáváme, co na nás může působit a co do našeho života vnáší nějakou novou kvalitu.
Zdá se, že tyto snahy jsou spojeny s humanizací a demokratizací společnosti i s odporem k elitářství a výlučnosti. I když ve skutečnosti právě tyto umělecko-neumělecké projevy bývaly osočovány z elitářství, výjimečnosti, z umění pro umění a ze snahy šokovat.
Malichernost, řevnivost...
Před časem v Británii odhlasovalo pět set významných uměleckých kritiků, historiků a galeristů, že nejdůležitějším dílem 20. století je Duchampova Fontána, což je keramický pisoár, který v roce 1917 vystavil v galerii a signoval pseudonymem R. Mutt. Toto dílo samozřejmě není ani zdaleka dílem nejdražším. Dovolím si troufale tvrdit, že jakýkoliv pisoár ve výstavní síni má vlastně stejnou cenu jako ten, který tam umístil Duchamp. Důležité je to, že nám tím umělec sdělil, že za určitých okolností se může stát uměleckým dílem cokoliv, ale na druhé straně nikdy netvrdil, že takové dílo je uměleckým dílem stále. Naopak, zrovna tak, jako se jím může náhle stát, může náhle svou „uměleckost“ ztratit.
Duchampův pisoár má cenu proto, že žádnou cenu nemá. A tak se pojetí uměleckého díla i pojetí autorství dostává do zcela nových souvislostí, do nových poloh, a je proto velmi obtížné rozpoznat, kde hranice umění začínají a kde končí. A možná, že právě nemožnost určit své hranice je tím největším výdobytkem moderního umění.
V Česku se rozhořela diskuse o vstupu umělecké skupiny Ztohoven do mediálního prostoru České televize, tzn. do jedné části současného sociálního prostoru. Tuto diskusi ještě zdramatizoval fakt, že skupina obdržela za tento čin cenu 333 Národní galerie a skupiny ČEZ.
Vzápětí jeden člen skupiny, který svou totožnost halí pod pseudonymy, což je určitě také součást pohybu skupiny ve veřejném prostoru, zaměňuje šablony semaforů pro chodce za zábavné, někdy erotizující, figurky. Kdyby město nebo policie (zkrátka ten, kdo rozhoduje o dopravních značkách) tohoto nápadu využili a učinili tak pražské přechody zábavnější, měla by Praha další originální prvek (a tentokrát opravdu současný), který by určitě zaujal i mezinárodní veřejnost. Ale společnost se rozhořčila a soud nejen, že odsoudil uměleckého pachatele k nahrazení nesmyslně vysokých nákladů, ale také k nesmyslně vysoké pokutě.
Je jasné, že umělec, který překračuje tabu, musí být připraven, že se většinová společnost bude jeho činům bránit, a pokud poruší zákon, musí být připraven přijmout trest. To se stalo v historii několikrát.
V Curychu před lety řádil umělec sprejař, který črtal po zdech tančící kostlivce. Jeho Totentanz se stal známým a byl vnímán jako umělecký symbol dobové nálady. I tento umělec se dostal před soud, ale příslušníci tehdejší švýcarské umělecké scény dělali všechno pro to, aby tento umělec nebyl vnímán jako kriminální živel.
U nás mám pocit, že to členům skupiny Ztohoven řada jejich kolegů docela přeje, tak jako jim záviděla ocenění 333 tisíci korun. Je to typická česká situace, kdy vždy (nebo alespoň převážně) vítězí malichernost, řevnivost, žárlivost.
...a Rafani Máme u nás řadu dalších uměleckých skupin, které chtějí také vstupovat do sociálního prostoru. Například známí Rafani. Práci těchto mladých umělců však považuji za salónní projev, ne nepodobný kýčovým Šetelíkovým pohledům na panorama Hradčan. Rafani se sice vykáleli v NG na protest proti jejímu zaměření, ale udělali to šikovně, aby nebyli přistiženi a teprve potom, když NG nijak nereagovala, vše zveřejnili v médiích, místo toho, aby přišli demonstrativně doprostřed galerie, stáhli si kalhoty a veřejně tu odpornou galerii posrali.
Rafani také zcizili obraz, který si Dům umění vypůjčil z NG a vhodili ho do vodní přehrady. Předtím ho však nezapomněli pečlivě zabalit do trvanlivé fólie, aby se mu tak nemohlo nic stát a oni nemohli být potrestáni za poškození státního majetku. Takovéto aktivity považuji za projevy zbabělosti a intelektuální háv, kterým se je snaží skupina Rafanů zastřít, situaci nezachrání.
Mohl bych mluvit ještě o dalších uskupeních, ale žádné z nich zatím nedosahuje razance Ztohoven. Nevím, jestli demonstrativní rozsudek neodradí tyto mladé umělecké výtržníky od razantních činů. Bylo by mi to trochu líto.
Nemyslím si, že umění musí šokovat, bouřit a zraňovat, umění může, a dokonce musí, často také hladit, šeptat a stát ve skrytu. Ale k tomu, aby jedno umění mohlo být v pianissimu, musí druhé křičet. Umění má jen tehdy cenu, když nabízí co nejvíce možností.
Současná společnost by měla být natolik vyspělá, aby byla sama schopna nalézt osobní cesty k vnímání uměleckých děl. Přesto, že se velmi často rádi a často představujeme jako kulturní společnost, už dávno jsme ztratili dech. A nejhorší na tom je to, že kulturní nejsou ani naši umělci. Kulturnost umělců nespočívá v tom, že budou konzumovat kulturní programy, nebudou mluvit sprostě, nebudou se opíjet či brát drogy. Jejich kulturnost leží v jejich úctě ke svobodě, ale tu v českém umění nalézám jen velmi málo.
O autorovi| Milan Knížák generální ředitel Národní galerie Podtitulek a mezititulky redakce LN
