Kultura smrti

Začíná to připouštěním „zcela výjimečné“ eutanazie lidí nevyléčitelně nemocných a trpících strašnými bolestmi, pak se okruh adeptů eutanazie rozšíří například i na staré lidi, u kterých je možnost nevyléčitelné nemoci a utrpení jen potenciální, a posléze se nevyhnutelně objeví myšlenka, že „dobrodiní eutanazie bychom mohli poskytnout dalším lidem, kteří nejsou mladí, zdraví nebo šťastní... (...) Přistoupíme-li na to, že lidský život není pouze jeden, jediný, nedotknutelný za jakékoli situace, a začnemeli rozlišovat mezi tzv. hodnotným životem a nehodnotným životem, který je možno ukončit, začíná selekce, která stála na počátku cesty na rampu v Osvětimi.“