Nevšimla jsem si, že by byla televize přinesla reportáž z úterního pohřbu Zdeňka Urbánka, ale spíš bych se divila, kdyby to udělala. Nebyl to přece herec, nebyla to televizní hvězda ze seriálů, a je pravděpodobné, že o něm značná část televizních diváků jaktěživa neslyšela. Na pohřbu se sešli lidé zvučných jmen, o nichž asi značná část televizních diváků také nikdy neslyšela.
Ivan Jirous psal v polovině sedmdesátých let o druhé kultuře. Myslel tím především zakázané rockery - původně vlastně spíš nepovolené rockery, ty, kteří neudělali takzvané přehrávky, anebo k nim ani nešli, a nemohli tedy veřejně vystupovat. Opravdový zákaz, rozhánění, zatýkání a pronásledování přišlo až potom. Druhá, neoficiální kultura se však samozřejmě neomezovala na rockovou hudbu. Tišší, ale asi rozšířenější byla samizdatová literatura, knihy, které nemohly oficiálně vyjít.
Nejrozšířenější ze „zakázaných“ ale asi byli překladatelé, jejichž překlady bez vědomí úřadů vycházely - a mezi ně Zdeněk Urbánek patřil. Nebyl samozřejmě „jen“ překladatel, byl spisovatel, a nikoli nevýznamný. Knihy mu ovšem za normalizace vycházet nemohly, a vlastně by mu byly nemohly vycházet ani překlady, kdyby nebylo lidí, kteří byli ochotni mu půjčit jméno.
Byla to podivná doba, ta normalizace. A kupodivu právě řada překladatelů na ni vzpomíná nejen jako na špatnou. Ne kvůli budování a sociálním jistotám, ale kvůli mnoha důkazům neokázalé statečnosti a přátelství. Překladatel, který propůjčil své jméno někomu „zakázanému“, dost riskoval: pomáhal přece někomu, kdo byl kvůli svým politickým názorům v oficiální nemilosti, a kdyby se na to přišlo, dostal by se do nemilosti sám. A přece tohle „pokrývačství“ bylo neobyčejně rozšířené, zahrnovalo tisíce titulů. Jenže umělecký překlad je kategorie sama pro sebe: překladatel je ve stínu autora, mnozí čtenáři si snad ani neuvědomují, že existuje. Proto patrně uniklo i vážnější pozornosti StB.
Ale napadlo mě v souvislosti se Zdeňkem Urbánkem ještě něco jiného: není vlastně náročnější, „vznešenější“ kultura také „druhá“ kultura? Vedle té „první“, televizní a populární? Něco jako bylo ve středověku umění číst a psát? Neumím odhadnout, jaké procento obyvatel vlastně zasahuje, a nedávný spor divadelníků s pražským magistrátem o této otázce cosi vypověděl. Šlo, pravda, o peníze, a ty nejsou v tomto ohledu nejdůležitější. Jenže divadlo - na rozdíl do překladu - se do šuplíku dělat nedá, bez prostor a bez diváků nemá smysl.
Podobně jako asi většina těch, kdo přišli Zdeňku Urbánkovi na pohřeb, si myslím, že společnost „vysoké“ umění potřebuje, že bez něj upadá do pokleslosti - bez ohledu na to, kolik lidí je „konzumuje“. S lítostí pozoruji, jak velikáni, kteří usilovali o udržení kulturní kontinuity a spojení se západním světem v dobách, které tomu nepřály, jeden po druhém odcházejí. Je to běh života, jistě, ale pro mne a mně podobné to byly opory, lidé, kteří představovali jistotu, že největším umělcem nebude ten nejoblíbenější - třeba Mickey Mouse.
***
Podobně jako asi většina těch, kdo přišli Zdeňku Urbánkovi na pohřeb, si myslím, že společnost „vysoké“ umění potřebuje, že bez něj upadá do pokleslosti
