Minulý týden se mezi předsedou vlády a šéfem největší opoziční strany rozhořela polemika operující s asociacemi, které v nás vzbuzují doby dávno minulé. Nejprve se Petr Nečas opřel do výroku Davida Ratha, že sociální demokracie po svém nástupu k moci „znárodní“ penzijní fondy zavedené dnešní vládou. Podle Nečase nás tím sociální demokracie vrací do 50. let (HN 10. 3.) Vzápětí kontroval úřadující předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka tím, že vládní reforma nás vrací do období nevolnictví, protože neumožňuje dobrovolné vystoupení ze soukromých penzijních fondů (HN 11. 3.).
Obě přirovnání jsou přirozeně nadsazené rétorické figury předvolebního typu. Zatímco ale Nečas pranýřuje plácnutí jednoho politika, který si z plácání udělal živnost, Sobotka komentuje reálný vládní návrh. Ten je vskutku podivný: kolik jste již ve svém životě uzavřeli nevypověditelných smluv? Předpokládám, že žádnou. Nevypověditelné jsou v naší společnosti pouze morální závazky typu rodičovství. Když chce sociální demokracie současný projekt torpédovat, nemusí hned myslet na znárodnění. Pokud návrh nevypověditelného optování pro penzijní fondy projde, celá reforma s velkou pravděpodobností sama zkrachuje na nezájmu plátců sociálního pojištění. Kdo by v dnešním „věku nejistot“ uzavíral doživotní smlouvu, když většina z nás vůbec netuší, co bude dělat za pět či deset let? Ani s milovanou bytostí se nezavazujete do smrti sdílet dobré i zlé bez pojistky rozvodu.
Ondřej Neff tu v pondělí psal o českém nezájmu o Milana Kunderu. Místní média prý málo referují o tom, že jeho dílo vyjde v prestižní edici nakladatelství Gallimard určené klasikům. A česká Wikipedie zase připomíná hlavně jeho poklesky z 50. let. Podle Neffa je problém v tom, že Kundera není sportovec, ale spisovatel, jehož zásluhy je schopná vnímat jen „vpravdě ušlechtilá komunita“ (myšleno ironicky).
Ale kdeže! Kundera tu není, protože sám nechce. Řekněte Francouzi nebo Američanovi, že klíčové Kunderovy romány nevyšly česky, protože pan autor nesouhlasí s překladem, a vyvalí na vás oči. Na vydání „Díla“ u Gallimarda je nejpozoruhodnější to, jak autor sám sebe cenzuruje. Co do díla zahrnuto není? Přirozeně to, co bylo napsáno v 50. letech.
Nakonec průběžná zpráva o jednom sporu. V červnu 2008 mi Krajské státní zastupitelství v Plzni odmítlo poskytnout osobní spis prokurátorky Ludmily Brožové-Polednové. V září stejného roku jsem na odvolací orgán podal žalobu. O třicet měsíců a pět dní později mi byl doručen rozsudek Městského soudu v Praze v můj prospěch. Hlavní argument soudu: Státní zastupitelství u každého jednotlivého dokumentu dostatečně neodůvodnilo, které právní důvody vedly k odepření informace. Proč řeší soud takovou věc dva a půl roku, když k tomuto závěru dojde právně vzdělaný člověk hned po přečtení stanoviska státního zastupitelství? Záhada.
Věc se tedy vrací na vrchní státní zastupitelství k novému projednání. Doufám, že se konce sporu a dokumentů, o které žádám a které už měly být dávno v archivu, dožiji.
O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN
